Nekrolog naruby

.                                     .                                                         .                                          .                                              .                                                    .                            Pokaždé, když se hromadně truchlí za hvězdou, uvědomím si jednu věc.    

Ale ano, i tu malinko přeslazenou bublinu kolem smrti a pohřbů a hvězd. Pozastavím se nad ní, ale příliš mě netrápí. Myslím, že je úplně v pořádku. Není důvod ničit černým sametem potaženou nástěnku, na kterou lze připináčky připíchnout vzpomínky na vlastní minulost a nechat na ně pršet déšť všeobecné lítosti, aby je ten déšť za zvuků smutečního pochodu postříbřil do nesmrtelna spolu se vzpomínkami na zesnulého.

Umřel pan Vladimír Dlouhý. Kdybych si to nepřečetla v novinách, ani to nezjistím. Nebyl to úplně můj herec ani úplně můj člověk. Ale hrál v Arabele, když jsem si ještě myslela, že je největším neštěstím nesmět se večer dívat na televizi. Takže ano, dokonce i pro mě nesmrtelný. A co teprve  pro ty, co ho měli, mají opravdu rádi, jeho blízké, méně blízké i nečekaně přiblížené.

Když umřel Petr Muk, trochu jsem se styděla. Vypadalo to, že jsem jediná,  komu není až tak moc líto za jeho hlasem. No, moc není. Nelíbil se mi. Nic ve zlém - všichni se nám líbit nemohou. Je statisticky dokázáno, že si přibližně s pětasedmdesáti procenty lidí sedneme a s dvaceti pěti ne. Kdybychom si sedli se všemi, znamenalo by to nejspíš, že je něco blbě neupřímně. 

A neznám skoro vůbec Cimrmany. Jsem Slovenka, zrála jsem na Lasicovi a Satinském. Bude mi pan Smoljak chybět? No, bude, kvůli kamarádům, kterých životy jsou teď prázdnější, ale jinak moc ne. Říkám si  "smutné ale nutné", stejně jako když umřel soused z domu naproti. Jistě, navíc ještě něco o tom, jak byl pan Cimrman stejně už dávno nesmrtelný. Určitě byl. Ale stejně se mi u toho všeobecného truchlení vybaví spíš pan Satinský se svými čučoriedkami, srdečným smíchem a požitkářským břichem. A má bývalá láska, která Cimrmany uměla zpaměti.

Bylo mi smutno, když umřel pan Horníček. Hrušínský. Kopecký. Tak hezky sentimentálně černonástěnkově. Nikdy na ně nezapomenu, mám je někde uvnitř.  Ale to, že umřeli, bude nejspíše v pořádku. Jistě jim je v tom hereckém nebi spolu hezky. A i kdyby žádné herecké nebe nebylo. I kdyby po smrti nebylo vůbec nic. No a co. I prach je důležitý.

No a přesně o tomhe všem jsem mluvit nechtěla. S křížkem po funuse.

Chtěla jsem mluvit o životě. O životě na filmovém plátně a o člověku, který ten život stále ještě píše a režíruje. Vzpomenu si na něj pokaždé, když svět přijde o hvězdu. Protože je mu už docela dost let a taky není nesmrtelný. Tedy doslovně. Metaforicky už má nesmrtelnost dávno v kapse. Miluji jeho filmy. Snad jediný americký režisér, který mě i dneska přitáhne do kina. Protože vypráví o skutečných lidech. Protože láska v jeho verzi má přesně ten správný kus sentimentu a správný kus ironického nadhledu a protože v jeho vyprávění o lidských slabostech je přesně ten správný poměr pochopení a legrace. Smíchu, ne výsměchu. Protože se i při dvacátém shlédnutí směji, když v roli hlavního hrdiny vlastního filmu prchá před svou mámou, rozmlouvající o jeho milostném životě z oblaků s kolemjdoucími Newyorčany. Protože to, čemu se směje, se nemění - lidé zůstávají stejní. Protože si umí vybírat ty nejlepší herce, ty, kteří hrají, jakoby nehráli, jen byli. Protože miluji jeho interiéry a exteriéry. Protože jeho hrdinové bydlí v bytech s velkými knihovnami a abstraktními obrazy a píší knížky a čtou si vzájemně scénáře. Protože je tak nemožný, až je roztomilý. Protože je svůj.

 Dear Mister Woody Allen, ještě dlouho neumírejte, prosím.