léto oranžově hnědé

   (trocha toho nočního smutnění, aby přes den vynikla radost)         .                                                                          .                                                                                                                                              .                                                        .                                         .

takový nějaký zlatě purpurový smutek
nad tím
že člověk do posledního střípku rozdá své srdce
lety vykrystalizované do tvaru dlaně
schovávající dětskou hlavu v bezpečí rodičovského pohlazení
když svět straší zvuky noci nebo pánem s plnovousem
a po letech ty střepy dostane zpátky
- zbytečně zabírají místo v krabičce s dětskými poklady
takový nějaký bílý smutek nad mateřským mlékem
po kterém nezůstane mléčná dráha od duše k duši
takový nějaký fialkový smutek
(rostly kousek od našeho domu a voněly tenkrát víc než dálky)
taková nějaká oranžová radost
z léta
přikrývajícího nepatřičnost toho všeho
slamáčkem dvouleté