Láska v zavařovacích sklenicích

     Třeba je to tou všudypřítomnou bílou romantikou, ten můj vzpomínkový sentiment na hranici kýče.             

Třeba mne námraza na oknech nutí chodit si pro teplo ke krbu, postavenému ze vzpomínek na rodinu. Nebo mne zasněžené chodníky ženou do spíže v mém srdci pro pocity, zavařené před mnoha lety na horší časy. Nebo stárnu a nenápadně přecházím do životní fáze, ve které je dobře odležená minulost ze starého sudu důležitější než ta čerstvě vylisovaná, protože na její sytou kořeněnou chuť a pronikavou vůni se nezapomíná, na rozdíl od prchavé vůně včerejšího zážitku. Sytě rudé barikované vzpomínky, krásně hřející v lednových bílých mrazech - jaká nádhera!  

Červený krátký kabát mé mladičké načesané mámy a mezi ním a kozačkami už jen tenké punčocháče, protože tehdy mámy byly mladé holky a zrovna letělo mini. (Ano, ta samá máma mě o několik let později nutila nosit čepici, abych si neuhnala neléčitelnou nemoc na zbytek života.) Táta, čaj s citronem, šachové figurky a horečka namísto baletního vystoupení v jeslích. (A tolik jsem trénovala! U každé otočky na místě, označeném na parketách křídou, jsem cítila pohled své první lásky a když jsem ho necítila, volala jsem: „Števo, pozeraj!“)

Dojatí rodiče na dětských pidižidlích, já Karkulka a ten samý milovaný Štefan v masce lítého vlka. Řídká krupičná kaše a bílé botičky. Lesklé zelené voskovky, připomínající drahokamy, které postupně všechny skončily v mých kapsách - naše školka musela být pověstná tím, že na kresbičkách dětí, jinak zářících všemi barvami, chyběla tmavě zelená.

Sáňky se sestrou na umělém kopci za panelákem ve městě, kde jinak jedinou vyvýšeninou jsou bašty proti Turkům a pak už je jen rovina. Bez rukavic. Omrzlé ruce a černá, nevábně vonící mast z lékárny na noc po zbytek zimy.

Babička a její ořechové tyčinky se sladkou bílou polevou a čokoládové kostičky z kakaa, Sunaru a ztuženého tuku. Děda s tlustými knížkami o planetách a o lidských nemocech,  hvězdářským dalekohledem, rozladěnými houslemi a s břichem, které mu narostlo, protože jedl syrové droždí.

Sestřenice a jejich červeně bílé puntíkové plastové nádobíčko pro panenky. Zázračný červený čínský klavír a bílé zrcadlo se šuplíkem, také kouzelné. Střepy z rozbitého okenního skla, léta schovávané v plechové krabičce od mýdla s obrázkem šeříku, protože to nebyly střepy ze skla auta, ale drahocenný křišťál. Šaty pro princezny. Korálky. Spousta korálků.

A spousta lásky. Vždycky a ve všem. I tam, kde jsem ji tehdy ještě nemohla vidět. 

No a pak ještě jedno dětství, o dvacet pět let později. To už v roli té, jež dohlíží, aby bylo stejně bezpečné, jako bylo to její. V roli té, která strouhá, mele, míchá, vaří a peče budoucí vzpomínky a zavařuje lásku na horší časy, které ale jistě nepřijdou, protože to s osudem usmlouvá. Na začátku dokonce v podobném červeném kabátě, skoro stejných kozačkách a v sukni ne zase o tolik delší.

Jsou věci, které se nemění. Šachové figurky, princezničkovské převleky, průhledná sklíčka a voskové pastelky zůstávají stejné napříč desetiletími a režimy. A recept na lásku a na ořechové tyčky se předává z rodičů na děti a vnoučata po celé generace.

(Víte, vlastně jsem původně chtěla psát o něčem jiném a tohle měl být jen kratičký úvod. Ale jak škrtám, tak škrtám, stejně je příliš dlouhý. Zkuste poručit starému dubovému sudu plnému voňavých vzpomínek! Poručte chomáčům mrazivé vaty, padajícím z nebe a tajícím v teplých dlaních těch, kteří měli, mají a budou mít rádi...)