Kočka v blázinci I.

(Jak se komu žije v blázinci, proč je špatně bez paní VonDenKatzen a proč je dobře s panem Bezhlasým)

Jsem kočka, jsem černá, bydlím ve velkém parku opravdového blázince a vím toho docela dost o bláznivých pacientech a jejich bláznivých příbuzných a bláznivých lékařích a také o normálních lidech a kočkách a kytkách a stromech a lavičkách a kantýně a cigaretách a spoustě dalšího, jen o dětech ne, ty sem nesmí. A napadlo mě, že by to třeba mohlo zajímat i někoho jiného než jen voňavý parapet doktorky PasDeDeux, kterému o tom všem občas předu. A tak to budu vyprávět vám. Kdyby vás to otravovalo, udělejte takové to lidské kššš a já půjdu někam jinam. Neurazím se. Jsem na lidské kššš za ta léta zvyklá.

Pokud se ale rozhodnete poslechnout si mé povídání o tom, jak se žije, myslí a cítí za branou psychiatrické léčebny, počítejte pro jistotu s tím, že nic z toho, co se dozvíte, nebude pravda. Ne taková ta vaše. Jen kočičí. Navíc jen jedné jediné kočky a to už je skoro to samé co pohádka.

Ostatní kočky z parku, ta hrstka, co zde ještě žije – zlaté časy jsou, zdá se, v nenávratnu od té doby, co stará paní VonDenKatzen  po letech nakonec přeci jen důstojně odešla do důchodu a hned dalším krokem nejspíše stejně důstojně i do hrobu a krmení koček se stalo věcí náhody – mají zcela jiné zájmy než vypravěčské. Teď před přicházející zimou hlavně ten,  jestli se mají přestěhovat za žrádlem za plot léčebny nebo setrvat v bezpečí vysokých zdí a zákazu vstupu dětí a psů.

A v tuhle dobu ani zájmy některých lidí nemají k těm kočičím daleko - i oni se sem stěhují za bezpečím a teplým místem na spaní, rozdíl je jen ten, že lidi tady stále ještě kdosi krmí. Třeba dneska kuřetem. Tedy pokud se pan Bezhlasý nespletl, když ráno v sedm jako každé ráno hlásil u brány aktuální jídelníček doktorce PasDeDeux (to je ta, co u ní sedávám na parapetu a co když jde parkem, tak nejde, ale baletí, a co teď na podzim baletí v baretce a kozačkách na podpatku jako postava z francouzského filmu). Doktorka PasDeDeux, která dnes dotančila do práce relativně včas, dost brzo na to, aby nepotkala na zastávce autobusu napůl přísný a napůl omluvný pohled své primářky Nekonfliktní, nejsilnější stránkou které rovněž není ranní přesnost, na obědy nechodí, ale pana Bezhlasého za jeho snahu o kontakt pokaždé ocení úsměvem a nějakou nesmyslnou větou typu "Ano? Tak to si pochutnáte!" anebo "A máte špenát rád?" Pan Bezhlasý  není úplně bez hlasu, ale co nevidět bude, bude-li o něj přicházet dosavadním tempem. Pan Bezhlasý je mentálně retardovaný a má už velmi dlouho rakovinu hrtanu. Možná na to, aby člověk dlouho žil s rakovinou hrtanu, je třeba být mentálně retardovaný. Pan Bezhlasý špenát rád má, ale úplně nejraději má strouhanou mrkev s citronem a medem. Možná na to, aby člověk dlouho žil s rakovinou hrtanu, je třeba jíst mrkev s citronem a medem.

Kromě jídla má pán Bezhlasý rád svou lavičku u stánku s novinami a havrany, které sleduje, aby zjistil, bude-li už sněžit, a aby tím pádem měl téma pro dialog s někým trpělivým a profesionálně blahosklonným anebo na svůj tichý chraplavý monolog, nejde-li zrovna nikdo takový kolem. Nevím, jestli si pan Bezhlasý uvědomuje, že za své rozhovory vděčí profesionalitě a lítosti, ale myslím, že pokud si to uvědomuje, nevadí mu to, protože má všechny ty doktory Blahosklonné a pány Rozpačité a paní Lítostivé rád. Možná na to, aby člověk dlouho žil s rakovinou hrtanu, je třeba umět mít rád.