Každý máme v sobě kus Cikána

aneb Jak romská otázka souvisí se secesními okny, pískovišti a mou babičkou.

 Člověk nemusí být buddhista, aby za několik desetiletí pobytu na tomto světě vypozoroval, že je svět plný protikladů. Že kde je jin, tam je i jang a když je jednoho přespříliš, změní se v druhé. Že každý líc má svůj rub a naopak, že není radosti bez smutku, že když je až moc dobře, zákonitě musí přijít krize, že tam, kde je světlo, je vždycky i stín.  

   Díky své stěhovavé povaze jsem absolvovala nespočet prohlídek bytů k pronájmu. Mám jasnou představu, na jaký byt bych řekla, že mi dokonale vyhovuje. BYCH řekla, kdyby takový byt existoval. Ale neexistuje. Má-li vysoké stropy, nemá dřevěné pakety, ale ošklivé lino. Má-li vysoké stropy i dřevěné parkety, má po postkomunistické bytové normalizaci namísto dřevěných oken plastová. Má-li vysoké stropy i dřevěné parkety i dřevěná okna a je vůbec téměř dokonalý, tak jsou ta okna zaručeně do rušné ulice, a když se otevřou, vevalí se kouř z hospody o patro níž. A když najdu bydlení hraničící s ideálem, dokonce na čerstvě krásně vydlážděné ulici, tak se na roh domu do týdne nastěhují bezdomovci se smečkou psů, protože se jim nová dlažba líbí také. A tak jsem si vlastně v duševní sebeobraně vytvořila filozofii zachování součtu protikladů. Něco špatného prostě MUSÍ být ve všem.   

   Myslím, že toto pravidlo lze aplikovat i na romskou otázku.   

   Moje babička byla učitelka. Bylo období, kdy soudruzi na ministerstvu školstva přišli s myšlenkou, že v rámci asimilace Romů bude moudré vytvořit pro ně ve větších městech speciální školy. Tak vznikla „Cigáňiškola“. Z babičky se stala ředitelka a z její kamarádky Juci její podřízená. Ta škola vydržela zřejmě několik málo let, ale historek v ní babička nasbírala tolik, že by vydaly na knihu. Dodnes mám před očima kroniku s fotkami okatých cikánských dětí, v teplákách od soudruhů, které prý po focení všechny na protest sundaly, když je babička v dobré víře pochválila: „Vidíte, teď jste k nerozeznání od bílých.“ Znala jsem zpaměti příběh o tom, jak babička šla na návštěvu do rodiny a jak byla nucena pozřít ježka pečeného v hlíně, aby neurazila pána domu, přesněji řečeno stanu. I ten, jak se děcka bála koupelen, protože od rodičů a prarodičů věděla, že v koncentrácích z kohoutků „tekl“ plyn. Záviděla jsem malým Cikánčatům jejich školu – když se jim nechtělo učit, zvedla se a šla domů a žádný inspektor nemohl po učitelkách chtít, aby bránily v odchodu výrostkům s noži v kapsách.  Představovala jsem si svého tátu, jak, malinkatý, hraje po dlouhém ujišťování vystrašené babičky vajdou, že se mu nic nestane, v péru za městem s cikánskými kluky fotbal a vrací se s kapsami plnými peněz (a musí je vrátit). Poslouchala jsem nadšeně cikánské příběhy a s jistou bázní pozorovala bývalé babiččiny žáky, když jsme je potkávaly ve městě nebo když některý z nich nečekaně zazvonil u dveří s čerstvě nakradenou kukuřicí z pole.  

   No, a když babička umřela a my se stěhovali do bytu, který po ní zůstal, připadalo mi přirozené rozdat všechen její nábytek jejím Cikánům. Také kočárek po dceři putoval do péra (a po týdnu vypadal jako po pěti dětech a roku vození cihel). Pro Cigány ze širokého okolí jsem byla vnučka „tanítókyně“ a zdálo se mi, že ke mně chovají jistou úctu. Dokonce i ti, kterých jsem se jako malá slečna bála, protože za mnou běhali v tlupě prcků a pokřikovali po mně a chytali mě za zadek. Svou klasickou frázi v maďarštině „Háň óra, fiatalassoň? Kolik je hodin, mladá paní?“ (lišky mazané, znají náš narcismus, i sedmdesátiletému říkají „mladý pane“) v mém případě vyměnili za „Nemáte ještě nějaký nábytek?“  a mě nijak neobtěžoval tento komunikační rituál.   

   Jen jednou mě naštvali. Měli jsme před domem pro mou malou dceru dřevěné kryté pískoviště, krásná práce, tchán, kutil, si dal záležet. No a tu dřevěnou krabici dva malí Cigáni rozdupali a zámek vylomili, přestože věděli, že uvnitř není nic než písek. Věděli, komu to pískoviště patří, věděli, že prababička té holčičky učila jejich dědu a strejdy a maminku a tatínka – slyšela jsem to jednoho ze jmenovaných na ně posléze hulákat. Vzpomínám si, jak jsem si tehdy na balkóně, pozorujíc onen výjev řekla, že na Romy naše logika, naše morálka neplatí. Ne proto, že by byli amorální, ale proto, že morálka je věc relativní.   Ne, vůbec se tady nechci prezentovat jako všeobjímající, všechápavá a všetolerující. Nikdy bych své dítě nepustila hrát si s Cigánčaty za město. Nenechala bych bydlet ve svém bytě kamaráda z cikánského sboru, jak to udělala má kamarádka, vlastně bych asi do takového sboru vůbec nešla zpívat.  Ale to není o Cikánech. To je o předsudcích vůbec. Když mi v tramvaji zmizí peněženka, nebudu podezírat pána v kravatě, ale tetovaného výrostka vedle něj, a nemusí to být Cikán. Stydím se za to. Trochu.   

   Můj kamarád jednou vyslovil myšlenku, za kterou – mimo jiné - si ho velice vážím. Šli jsme kolem zmíněné tlupy nemytých bezdomovců se psy a láhvemi, okupující roh našeho domu, a já se nahlas zamyslela na téma „co s takovými lidmi.“ Kamarád řekl něco jako: „Takové procento bezdomovců, jaké u nás je, naše společnost zvládne, můžeme si je dovolit, těch pár ztracených existencí z našich daní utáhneme.“ A mě až dojalo, že existuje dospělý chlap v produktivním věku, který je ochoten pracovat na bezdomovce s flaškou, ač není žádný altruista, jeden z těch, kteří trochu sebemrskačsky zachraňují svět, ale klasický pragmatik, který hodně pracuje, aby hodně vydělal.    

   Nejsem sociolog, nerozumím politice a nikdy bych své postoje neprosazovala jako obecně přínosné, ale zdá se mi, že rozvinutá společnost zákonitě musí mít své „socky.“ Své bezdomovce, kteří v tom (sociálním právu) neumějí chodit, a své Romy, kteří v tom chodit umějí. Tak jako má náš secesní dům s kudrlinkami na fasádě vzadu špinavý šedivý dvorek. Nechci nikomu vnucovat svůj názor, vím, že by to byla hloupost – ale já sama za sebe jsem, dokud si to mohu dovolit, ochotna přispívat Romům, kteří nepracují, na jejich dvanáct umolousaných dětí.