Psal mi táta, že četl mé články a že jsou fajn, ale že nejlépe umím stejně psát o tom, co je mi blízké – o dceři, o sexu a o psychiatrii.
Já vím. Nemohu psát o politice, a když, tak pohádku. I když napíši o kosmickém výzkumu, stejně to bude o dětech a jejich rodičích a tudíž ta slátanina nezaujme ani ty, co se zajímají o vědu, ani ty, co žijí dětmi. To samé v bledě modrém se stane, když napíši o Cikánech.
A nemám prý psát komplikovaně. Souhlasím. Čím více sofistikovaných slovních kudrlinek, tím méně místa pro srdce. Nejlepší texty jsou ty, kterým rozumí i má dvanáctiletá dcera. A úplně ideální by bylo napsat jedno slovo, ve kterém by bylo obsaženo všechno. Ale toho je schopen jen Bůh.
Tu druhou zásadu tentokrát dodržím. Část toho, co bude následovat, můžete dokonce přečíst čtyřletému dítěti. Tu první radu dneska dodržet nepůjde. Zase to bude mateřsko-politologická slátanina. Odpusťte, nemohu jinak.
Tedy: Ještě jednou o tom, proč se zlobím na komunisty, respektive co si chci zapamatovat a na co si chci dát pozor a co nechci dopustit. O tom, proč nechci totalitu. Ve verších. Nebojte (i když...), ne mých, cizích. Přepíši vám sem ze své paměti dvě stěžejní básničky mého života. Slovensky (zdravím, Vando!), ale snad to nebude na závadu. A trošku zkomoleně, jsou to už léta, co jsem je recitovala. Nepamatuji si autorku první, a autorku druhé neuvedu, ať se někde pod Tatrami – pokud ještě žije – nemusí stydět.
-----------------------------------------------------------
Školkařka Andrejka, 3 roky, sukýnka a bílé silonky, opodál v křesle Mikuláš s čokoládovou kolekcí od výboru ROH:
Čím budeš, Hanka,
keď budeš veľká?
Dojička? Sestra?
Učiteľka?
Či radšej k stroju?
Tu pretrhla ma –
Ja chcem byť mama!
Registrujete? Agitka, ale v závěru stále ještě naděje, že úplně nezblbneme. (A to s tou mámou mi fakt zůstalo.)
Ale zblbli jsme, jen čtěte dál. Následuje báseň, kterou jsem chodila recitovat v době vyučování na gymnáziu.
----------------------------------------------------------------
Takže: Svazačka Andrea, 14-15 let, silonky černé, v rukou ušmudlaná kniha, schovaná do černých desek, zapůjčená z knihovny okresního národního výboru, vlevo rakev, vpravo hlučná, špatně ladící dechovka v uniformách.
Havrany zástav
vyleteli nad vlasť,
vo vetre sychravom
pošmúrnu pieseň hudú.
Nad katafalkom
flóru tmavá náplasť,
na katafalku
mrtvy súdruh.
Nepokorí sa smrti
ľudská hrdosť,
neskanú slané kvapky
dolu tvárou!
Aj komunisti
vedia smútiť,
ale hrdo.
Pochodom revolucionárov!
Dodnes nerozumím, proč chtěli funkcionáři mít na pohřbu báseň v podání patnáctiletého dítěte. A už vůbec nerozumím, proč takovouto báseň. Je fakt, že té básni vděčím za dost – neměla jsem třeba na vysoké škole problém v pitevně. Také jsem tou básní rozesmála spousty lidí, na večírcích, u táboráku i v posteli (zdravím, Anděli!). Ale kdyby se stejnou básní chtěl někdo někam vyslat mou dceru, změnila bych se, myslím, ve lvici. Antikomunistickou.
