Tak prý mám psát, ale ne o sexu, psala mi kamarádka, píší o něm všichni.
Není divu. Koho by také napadlo psát o něčem nehormonálním a netělesném v době, kdy všude pučí stromy a keře a vzduch voní a všechny lavičky v parcích jsou obsazené láskou?
Ale dobrá, tak o něčem jiném. Jen ať mohu sedět u stolu vedle otevřeného okna, tlumeně vnímat zvuk přelévání testosteronu a estrogenů v cévách hloučku před hospodou dvě patra pode mnou a vyťukávat myšlenky a pocity do klávesnice. Dopiju slzu barvy bordeaux ze dna sklenice na tenoučké stopce a jdu na to.
Titul článku: Psychoanalyticko-metafyzická úvaha o syndromu fabulatorní artefeminofílie. Použitá literatura: Kompendium psychopatologie, str. 1234, Psychoanalytická příručka, str. 69-96, Klasifikace psychických poruch, 13. revize, str. 321.
Ale ne, nebojte! Jednak nic takového neexistuje, a i kdyby, určitě bych o tom nepsala odborný traktát, leda z donucení, a v takovýto den, v takovouto noc, v takovéto náladě ani z donucení ne. Leda...z lásky.
A už jsme zase u ní. Mezitím přišel další mail. „Tak jo, můžeš i o sexu.“ Ale nechci. Na co? Celá příroda včetně většiny z nás ho teď má stejně v každé buňce. Chemie. Reprodukce. Genetický program. Zachování rodu. Kolotoč plození a vymírání. Jediný smysl, říkal jeden můj známý a používal dokonale racionální formulace a šel z něj děsivý chlad a proto, ač mu vlastně věřím, tak dělám, že nevěřím.
Ale vzpomněla jsem si na něco jiného v tomto jarním voňavém štěbetajícím vzduchu. Před osmi lety jsem ve stejnou voňavou dobu, s podobným pocitem pučící naděje a potřeby nového začátku, začala po období oduševnělého maminkaření a manželkování ve volných chvílích opět psát. A první věc, která se napsala sama, byla kratičká a vyjadřovala, myslím, vše, co tehdy potřebovalo ven.
Schválně, jestli ji najdu někde mezi papíry, tu vzpomínku na americké jaro a světlezelený čerstvý nátěr na šedi zimních dnů bez opravdové blízkosti, na načechrané peří mladého kosa, sbírajícího odvahu k letu, a svůj pocit, že bude, musí být zase lépe, stačí zamávat křídly.
Tady je! (A já úplně zapomněla, že je napsána - jak jinak nakonec -v slovenštině. Tak jak myslíte. Chcete-li, čtěte, slibuji, nebude to o fotbale.)
ODVAHA
Sedel včera na zábradlí pred dverami nášho bytu, pod hniezdom, z ktorého sa už niekoľko týždňov ozýva vo dne v noci vytrvalé čvirikanie. Nehybný, s tmavosivým našuchoreným perím mláďaťa. Neodletel, keď som okolo neho prechádzala cestou niekam, ani keď som sa vracala späť. Možno ma ani nevidel. Tvrdošijne pozeral smerom k neďalekému lesíku.
Sedel ešte vždy v tej istej polohe na tom istom mieste, keď sme sa na neho pozerali z okna nášho bytu, otočený chvostom k nám a čelom ku stromom. „Za chvíľu ho zožerie mačka, nevie ešte lietať,“ povedal môj manžel a pokračoval v čítaní časopisu.
Keď sme o hodinu išli okolo, ešte stále tam bol. Zrazu v zlomku sekundy vyštartoval a odletel smerom k najbližšiemu sýtozelenému stromu, minul ho a zmizol nám z dohľadu. „Odletieť nie je problém, len či sa bude vedieť vrátiť do hniezda,“ poznamenal môj manžel.
„Veď už je veľký, môže lietať, kam bude chcieť!“ povedala moja päťročná dcéra.
( Věnuji panu doktoru L.H., který kromě toho, že právě vydal mou odbornou knížku, mne – a to je možná ještě důležitější – opakovaně donutil nahlas se smát. A vymyslet termín pro jeho „fabulatorní artefeminofílii.“ Neprozradím, co to je, je to lékařské tajemství - ponechávám, jak už se stalo mým zvykem, na vaší fantazii. )
