Jak se mnou mělo spadnout letadlo

Bylo období, kdy jsem velmi dobře rozuměla svým pacientům, kterým se nechtělo žít.

A ono to tak už bývá, že když se ve svých úvahách motáte kolem smrti, nevyhnete se všelijakému bilancování. Komu co dlužíte, komu jste co neměli říkat a co naopak měli říct a neřekli, co jste mohli a měli udělat jinak, a co byste ještě měli rychle udělat, dokud jste na světě a můžete používat své ruce, nohy, hlavu, pusu a srdce.

Já nad odpověďmi nemusela vlastně ani přemýšlet. Výhodou povolání, ve kterém dennodenně potkáváte lidi, umírající nedobrovolně i dobrovolně, je, že tyhle dlužnické věci máte docela dost promyšlené. Prostě se jim nevyhnete. A výhoda je to ne proto, že o svých restech víte, ale proto, že máte čas něco s nimi udělat ještě předtím, než to bude - z nemocniční postele nebo padajícího letadla - složité.

Nejvíc většina z nás dluží nebo si vyčítá kvůli nejbližším. Je to logické: Rozčílí vás nadřízený v práci. Vynadáte mu? Pokud máte rozum, tak si kousnete do jazyku. Ale o hodinu později seřvete doma manželku. Stárnete a začnete o sobě pochybovat a na pár týdnů se zblázníte a zažijete románek. Koho podvádíte? Pána z tramvaje? Ne, podvádíte svého manžela. Komu budete příliš kecat do života a zakazovat, sousedovic puberťákům nebo vlastnímu dítěti? Samozřejmě, že vlastnímu dítěti, puberťáky ať si vychovává soused. Koho budete kritizovat, vlastní vnučku nebo její spolužačku, která má piercingu čtyřikrát víc a sukni čtyřikrát kratší? Jasně, že vnučku, o tu máte strach, spolužačka vám může být ukradena.

Mohlo by se zdát, že je to nespravedlivé. Ale je to spravedlivě vyváženo tím, že každodenní blízkost usnadňuje usmíření. Puberťáci od sousedů by s vámi jen stěží strávili víkend na chalupě jen proto, že si myslíte, že společný úklid kůlny je tím nejlepším časem, kdy jim vysvětlit některé věci. Paní z trafiky by asi reagovala zděšením, kdybyste ji chtěli objímat na znak omluvy za svou netrpělivost a aroganci, ale mámu obejmout můžete. A pána z tramvaje budete asi hledat velmi těžce, až mu budete chtít cokoli vysvětlovat.

No a když máte více méně jasno v tom, co dlužíte své mámě, otci, dceři, synovi, bráchovi, manželce či babičce, a nejste extrémní ješita, děláte, co můžete, abyste svůj dluh stihli splatit. Omlouváte se, objímáte, vysvětlujete, pomáháte a obětujete se. A hlavně - snažíte se svůj dluh nezvyšovat. Což samozřejmě téměř nikdy úplně nejde, tudíž máte důvod objímat a pomáhat až do konce života.

Pokud jde o mě, tak jsem, co se týče rodiny a blízkých, myslím, dosáhla jakéhosi rovnovážného bodu. Mám stále proč objímat a splácet, ale nemusím trávit celé dny omluvami, abych vůbec stihla vyjmenovat všechny své prohřešky na citech těch, se kterými nám na sobě vzájemně záleží.

Horší je to s lidmi z minulosti. S takovými, kterým jste kdysi cosi a pak jste je dvacet let neviděli. Kterým jste něco slíbili a nedali a teď už není jak. Nebo kterým jste něco vzali a neznáte adresu, na kterou to vrátit.

No a já jsem si celá léta pokaždé, když jsem uvažovala o svých dluzích, vzpomněla na jednu holku a jednu milou rodinu.

Tak nejdřív k té holce. Budu jí říkat Magda, i když se jmenovala jinak, protože jsem nikdy žádnou spolužačku Magdu neměla a tahle Magda byla má spolužačka. Na gymplu. Vymýšlela naivní básně na libovolné téma a přes všechen výsměch je s patosem recitovala před celou třídou. Chodila půlku léta v jedněch šatech a každý den hned po návratu ze školy zapomněla, že jsme se jí smály, že je má roztrhané, a nezašila si je. Byla jiná a neměla kamarády.

Ale ne, já jsem Magdě nehodila penál do kýblu s vodou, ani jsem jí neschovala úbor na tělocvik, ani jí nepodrazila nohu. Je dokonce možné, že jsem se jí kde-tu zastala a určitě jsem jí dala opsat úkol z matematiky stejně jako ostatním. Ale udělala jsem jí něco mnohem horšího než je mokrý penál nebo svačina v koši. Já jsem se vysmála jejímu citu.  

Co pamatuji, vždycky jsem něco psala. Úplně na začátku dětské rýmovačky a pak deníčky a slohové práce a pohádky a povídky a básničky a dopisy... Ale ono je psaní a psaní. A já, hloupé bezcitné děcko, napsala Magdě dopis jménem tajného ctitele a způsobila jsem, že měla radost a doufala a pak se zklamala a bolelo ji to a ještě to na sobě nemohla nechat znát. Úplně mě mrazí u srdce, když si na to vzpomenu. A léta jsem si říkala, že když už to nemohu odčinit, alespoň se jí za to jednou musím omluvit.

No a ta rodina, můj druhý trn ve svědomí. To už jsem byla mnohem starší, takže žádné podpásovky a bodáky do srdce. Ale stejně trn.

Před několika lety jsem se shodou náhod seznámila se svou rodinou ze zámoří. Jmenovci, styčné body kdesi u pradědečků. Nadšení (wow!), chtěli vidět domovinu svých předků. A chtěli vidět potomky těch předků, což bohužel nebylo tak složité, protože je nás dohromady asi tak pět rodin - po válce ze jmenovců nezbyl skoro nikdo, kdo by nějaké potomky pro potřeby návštěv ze zámoří byl mohl zplodit. Tak jsem zatelefonovala na druhý konec republiky a byla srdečně pozvána (tešíme sa!) s celou nadšenou kompanií.

Víte, jak se na Slovensku očekává návštěva z daleka? Stůl plný jídla a pití, sladké a slané, chlebíčky, pagáče, domácí zákusky ne s margarinem, ale s pravým máslem. A my nepřinesli vůbec nic, ani blbou kytku pro paní domu. Američany to nenapadlo a mne nenapadlo, že je to nenapadne. Nikdy víc jsem pak ty milé pohostinné lidi v reálu nepotkala, ale ve svém svědomí jsem je potkávala často. A doufala, že jednou budu mít šanci překvapit je třeba velkou kyticí nebo jim jejich pohostinnost oplatit.   

No a jak už jsem říkala, bylo období, kdy mi bylo tak těžko, že se mi fakt příliš nechtělo žít. Ne že bych chtěla umírat, ale nebála jsem se například vůbec dlouhého letu přes oceán, i když jsem těsně před ním téměř každý den četla o tom, že se něco někde zřítilo a kolik bylo mrtvých. No a? I kdyby!

A pak, týden před odletem, se děly zvláštní věci. Napsala mi Magda a já měla možnost se jí omluvit. A nevím, jakou náhodou, se mi další den při hledání čehosi na internetu objevila na obrazovce stránka dcery rodičů Pohostinných. I těm jsem se omluvila a prý ať žádnou kytku neposílám, že je to v pořádku a jistě přijedou na návštěvu, až pojedou do Čech.

Nemysleli byste si, že nejpozději do týdne umřete, když máte splaceny dluhy?

Je fakt, že jsem do letadla nastupovala s lehce fatálním pocitem. A nepřekvapilo mě, když jsme se dostali do turbulencí, vlastně jsem to čekala. Paní vedle mě se nervózně připoutávala, lidé, pocházející po letadle, se se spěchem vraceli na svá místa. Já jsem byla, myslím, jedním z nejklidnějších pasažérů. Tak jo, je to tady, říkala jsem si.

Jenže hned po této myšlence jsem si vzpomněla, že jsem slíbila dodělat překlad a cosi přednést. A že se mnou počítá jedna milá nadřízená. Ale hlavně a na prvním místě - že je toho tolik, co ještě musím dát, protože je toho tolik, co jsem dostala. Lásky, péče, objetí...

Turbulence trvaly chvíli, při myšlence na objetí už letadlo letělo klidně a hladce. Z okénka, u kterého jsem seděla, bylo vidět křišťálově jasnou oblohu a dole pod námi smaragdový oceán.