Hol volt hol nem volt

   (Bylo nebylo na maďarské pusztě)             ..                                          ...                                           ... ..                             ..                  ..

       Jmenuji se Enikö Juhászová

             (Juhász Enikö - my to máme obráceně)

        a jsem typický příklad toho,

                      jak se vede běžné uherské ženě.

       Nestěžuji si,

                žijeme dobrý, klidný život s mým Ďulou

             (Gyula, u vás Julius, pokud mě paměť neklame),

            máme dům s rákosovou střechou, koně, ovce, pole,

                                             obracíme se, ale nestrádáme.

        Ďula ráno vyžene stádo

                           (chudák, celý den se na slunku smaží)

           a já doma peru, šiji,

                                dělám na poli a na zahradě a vařím.

         Byla to s Ďulou celá léta idyla -

                   guláš (gulyás) správně hustý

                                bůček správně tlustý,

              zelňačka (szegedi káposzta) správně okořeněná,

            dokud mi do života nevstoupil Attila -

                                   to víte, jsem také jenom žena.

         Vysoký, černovlasý, černooký, prostě krásný,

                         ale hlavně a v první řadě - básník.

         Nestýkali jsme se - Ďula by byl zabil mě i jeho!

         Jen mi každé  ráno vložil novou báseň

                do čutory (csutora) schované u studny - 

                   v těch básních mě zahrnoval něhou,

                 byl v nich hloubavý, jemný

                                         a občas nestoudný.

        Nechápejte mě špatně - nic proti Ďulovi,

             nejsem nespokojená!

        Jen - znáte to - v manželském životě

             občas dobře padne změna.

        Ďula celé dny kdesi na pustě (puszta) práská bičem,

            já sama na celou domácnost

                       (to víte, že nepomůže v ničem).

        Ráda ho ale mám, to moc, a ne že ne,

         a když večer ovce pod střechu zažene,

       nevyměnila bych ho za jiného,

                                               ani za Attilu

                     (köszönöm, nem),

        jako s Ďulou by se se žádným jiným

                                   v noci neotřásala zem!

        Ale to víte - romantická ženská

         (Attila: Drahá! Lásko! Drágám! Szerelmem!),

         nic víc a nic míň

               -  mládla jsem s každým Attilovým dopisem.

        Tajit vztah s Attilou před Ďulou dalo námahu.

        A nakonec, před rokem touhle dobou

                                    Ďula něco zavoněl,

                                          nasadil si kloubouk,

                                             sedl na koně,

                                         v jedné ruce bič,

        našel si Attilu a řekl mu:

                Když ti to Enikö neřekne svými ústy

                 říkám ti já - dej od mé ženy ruce pryč!

                                       Nelez mi do kapusty!

        A bylo po vztahu.