Když to tak sečtu, znám maximálně deset mužů, vedle kterých mám pocit, že jsou silnější než já, a to značně přeháním, abyste se hned na začátku nelekli. A není to bohužel tím, že bych já byla prototypem silné osoby. Na druhou stranu nejsem naštěstí ten správný člověk pro statistiky o síle mužské osobnosti, když zvážíme mé povolání a to, že nemám mezi kamarády horolezce, záchranáře, prezidenta-filozofa ani tibetského dalajlámu. Nemám kolem sebe ani příliš moc zralých starších mužů, ale to naopak argument není - jak zjišťuji, vyšší věk neznamená automaticky větší sílu a zralost, zralost a věk, jak se zdá, nejsou synonyma.
Aby nedošlo k nedorozumění - silný muž nemusí mít sílu nadzvednout ženu nad hlavu. Může mít 50 kilo i s papučemi a může mít rád růžovou. O svalech to není, ani o papučích. Silný chlap nemusí dokonce ani bez poskvrny ustát každou životní kalamitu. Být silným neznamená nemít strach z výšek, z války, z bolesti, ze stáří, ze smrti a neznat smysl slova úzkost.
Být silný znamená nemít strach sám ze sebe. Nebát se poznat se, nebát se podívat se sám sobě do očí a dovnitř své duše a pak si říct: -Aha, tak takovýto já jsem. Tohle je má slabost a tohle má silná stránka. Tohle zvládnu a tohle ne. Tohle chci a tohle neunesu. Tohle umím, tomuto se budu muset učit a na tohle prostě nemám. Za tohle si můžu sám a nikdo jiný.- A nehrát na druhé, a už vůbec ne sám na sebe, divadlo.
Já vím, jsem přísný soudce a vidím možná slabost i tam, kde ji jiní nevidí. Kéž by, ale obávám se, že nedostatek síly nejde zamaskovat obecně, nejen před psychiatrem. Jiní vám možná neřeknou: Milý pane, drahý otče, vážený zaměstnanče, s vámi je to těžké, protože jste slabý. Jen se s vámi žena bude hádat o zbytečnostech, přijdete párkrát o práci nebo o milovanou dívku nebo to nebude ono v posteli. A co je možná nejhorší – vám samému tak nějak pořád nebude dobře ve vlastní kůži.
Příkladem silného muže je Anděl. Bordelář, tlusťoch, sobecký kuřák a lenochod. Byl mi seslán z Nebe, abych se učila toleranci. Naprosto nesnesitelný chlap, úplně stejně jako jsem nesnesitelná já svou pořádkumilovností a spoustou dalších věcí. Ale jde z něj vyrovnanost, smíření, klid, má uvnitř pevný základ a sám se sebou kamarádí. A také – a ono to sakramentsky souvisí, i když se to na první pohled nezdá – umí mít rád. Nemohu s Andělem žít, nejsem bohužel schopna žít s někým, kdo neví, jak se zapíná pračka, půl roku nedofoukne kolo, zmizí na týden bez varování a nepomůže přestěhovat skříň. A tak Anděla „jen“ miluji. Zejména hypofýzou.
Je fajn mít poblíž láskyplného sebejistého anděla. Ale kdybyste věděli o jiném andělovi, takovém, který je nejen smířený s tím, jaký je, ale navíc je úžasný (umí zapnout pračku a odloží po sobě ze stolu), pošlete ho, prosím, za mnou. Tohoto vrátím do Nebe (dostane tam diplom, má to se mnou těžké) a s tím druhým budu žít a mít ještě rychle další děti a pokud to budou kluci, tak je spolu budeme vychovávat tak, aby jednou dozráli v silné muže, a napíšeme o tom třeba spolu knížku.
Že takový anděl neexistuje? Tak se sebou, chlapi, sakra, rychle něco dělejte!
