Jakýsi složitý je ten život, viďte… Ne že by v něm nebylo mnoho krásných chvilek, radostných momentů, pro které se vyplatí žít. Jenže ony jsou to v relaci k celému lidskému životu většinou právě jen ty momenty.
Radost z nového přátelství nebo z nového auta, období zamilovanosti, fajn nálada na večírku, úleva po dokončení složitého pracovního úkolu, orgasmus, pocit nevýslovného štěstí po narození dítěte, adrenalinové opojení po skoku s padákem nebo tichá odevzdanost v lese po ránu… Naštěstí nám tyto příznivé chvilky život přináší opakovaně - většinou dost často na to, abychom měli sílu a motivaci vydržet následující pekla a peklíčka a neztratili přitom chuť žít.
A člověk (až na několik málo výjimek, ale to jsme zase u lámů a dalajlámů a ty nebudeme vyrušovat z meditace, která pro většinu Evropanů přeci jenom není příliš synonymem aktivního a plodného, tedy šťastného života) ne a ne vynalézt způsob, jak si to štěstí podržet. Jak se udržet na šťastné vlně, jak si uchovat úsměv, naději, spokojenost a životní elán.
Není divu, že se mnoho lidí pídí po návodu na štěstí. V knihovnách a knihkupectvích, v přednáškových sálech, klášteřích na konci světa, na televizních obrazovkách ve vlastním obýváku… Řekla bych, že právě touha po receptu na štěstí přitáhla na starý kontinent filozofii Východu. A ani naše klasická kultura nezůstává pozadu - pořádáme kurzy asertivity a efektivní komunikace, víkendové workshopy na téma vztahů či zvládání emocí, vycházejí tisíce knížek s tituly jako „Buď sám strůjcem svého štěstí“ nebo „Spokojený život pro každého“… Ze všech stran jsou nám nabízeny osvědčené postupy, které nás mají naučit být spokojenými a šťastnými. Jen je těch šťastných a spokojených kolem nás stále jaksi nepochopitelně málo, jak nedávno poznamenala jedna čtenářka pod mým článkem.
A není ani divu, že věříme, že by rovnice života o mnoha neznámých měla mít nějaké jednoduché řešení. Einstein také shrnul Vesmír do jediné rovnice a moderní fyzikové by asi nehledali teorii všeho, kdyby to považovali za nerozumné! Možná i proto se tak vrháme po všeobecných moudrech, všeobsažných a přitom jednoduchých návodech na radostný život, po všezahrnujících pravidlech pro spokojenost a štěstí. A máme radost, když na takový chytrý návod na život narazíme - konečně je tady něco, co do našeho života vnese stabilitu, bezpečí a samé hezké pocity. A skrze nás i do životů našich blízkých.
Napadlo mě, že vlastně nikdy nezjistíme, je-li některá životní moudrost opravdu pravdivá a účinná. Asi tak, jako nikdy nezjistíme, může-li kuchyňské nádobí s doživotní zárukou vydržet opravdu celý jeden lidský život. Protože nejspíše neexistuje nikdo, kdo by mohl s čistým svědomím říct, že onen ušlechtilý nezničitelný hrnec užíval po celý svůj život přesně podle návodu výrobce - nekladl jej horký na studenou plochu, nedrhnul jej kovovou škrabkou, nedopustil jeho styk s ostrým náčiním a nečistil jej agresivními čistícími přípravky.
A stejně tak neexistuje nikdo, kdo by mohl říct „Přečetl jsem si před kdysi dávno knížku ´Pět pravidel pro věčné štěstí´, posledních třicet let jsem se těch pravidel do slova a do písmene držel, a stejně nejsem šťastný.“ Nebo naopak: „Byla jsem na kurzu ´Spokojenost jednoduše a rychle´ a teď jsem již více než deset let po celé dny i noci opravdu spokojená.“ V podstatě jsou životní moudra jak nedokazatelná, tak nevyvratitelná.
Jednou jsem si umínila, že se pokusím být důsledná a jedno z nadčasových mouder otestuji. Ta životní filozofie se mi líbila, protože má blízko k mé přirozenosti, a dodnes k ní tíhnu. Ale také už z vlastní zkušenosti vím, že ani ona není receptem pro život, nebo určitě ne pro celý a ne pro každý.
Jistě jste tu malinko morbidní radu už slyšeli: „Žij tak, jako bys měl za měsíc umřít.“ Nebo nějakou její variantu. Je to moudrá myšlenka. Člověk opravdu často dělá spoustu malicherností, kterých zbytečnost a nesmyslnost si uvědomí, až když mu hrozí, že už tady dlouho nebude. Pak teprve mu dojde, že je spousta jiných věcí, které pro každodenní stereotyp opomínal a nestíhal. Často až v ohrožení zdraví zjistíme, co je pro nás opravdu důležité a co jsme dělali jen proto, že se to má, že se to od nás očekávalo, že jsme neměli dost odvahy chovat se jinak. Pod tlakem konečnosti života přehodnocujeme vlastní existenci, nacházíme autentičtější cíle, smysluplnější životní náplň. „Kdybych věděl, že jednou těžce onemocním, přestanu se teď rozčilovat kvůli hloupostem a budu dělat jen věci, které mě opravdu baví.“ „Kdybych věděla, že do roka umřu, určitě se nebudu stresovat něčím jako státnice.“ „Kdyby mi zbýval rok života, vyrazím konečně na Island / vylezu na Kilimandžáro / pojedu pomáhat africkým dětem / promluvím si po letech s otcem / řeknu konečně šéfové, že je neschopná, i kdyby mě měli vyhodit z práce / vykašlu se na vánoční úklid a drahé dárky a užiji si místo toho pohody s dětmi.“ Není těžké představit si kohokoli z nás, jak vyslovuje některé z těchto předsevzetí.
Jenže… Jenže ta rada je dobrá akorát tak na to, abychom se zamysleli, co by bylo, kdyby. Nemůžeme od zítřka žít, jako bychom měli za měsíc či za rok umřít. Jak říkám, otestovala jsem to. Ocitla jsem se shodou okolností v situaci, kdy jsem si to mohla dovolit. Mohla jsem docela dlouhou dobu dělat jen to, co jsem opravdu chtěla, co my připadalo smysluplné, aniž bych tím komukoli komplikovala život nebo ho dělala nešťastným. (Protože dělat věci podle vlastních priorit je sobecké, to si přiznejme hned na začátku.) A tak jsem kývla na pracovní nabídku, která byla z pohledu profesního růstu tak trochu zbytečnou oklikou a navíc znamenala finanční ztrátu, jen proto, že se mi líbilo město, pracovní místo a pronajatý byt. Prohledala jsem své srdce a vytřídila, koho tam chci mít a koho ne. Jedla jsem to, na co jsem měla chuť, a v čase, kdy jsem opravdu měla hlad. Neřešila jsem spánek, bylo mi úplně jedno, zda spím dvě hodiny nebo deset, spala jsem, když jsem byla ospalá a když to šlo - nakonec, kdyby mi zbýval měsíc života, nejspíš bych ho nechtěla prospat. Když jsem neměla chuť na lidi, tak jsem mezi ně jednoduše nešla. A když, tak jen mezi ty, se kterými mi bylo opravdu dobře.
A víte - bylo to moc fajn a bylo to plné opravdovosti a upřímnosti a autentických vnitřních prožitků… ale byl to sebestředný a tak trochu vnitřně poustevnický život. Takový, který se hodí opravdu právě jen na poslední měsíc či rok lidské pouti, dobu, vyhrazenou na ponoření se do sebe a nalézání svého vlastního Já, na smíření se se sebou a s ostatními. Protože když žijete tak, jako byste měli brzy umřít, po nějaké době začnete i cítit tak, jako byste měli brzy umřít. Ne, že byste onemocněli nebo na vás padly smutky a úzkosti, to ne! Ale ono žití pro okamžik, jakkoli je krásné, vynechává ze života budoucnost. A budoucnost není jen příčinou strachů a nesmyslného plánování nebo hromadění věcí, v budoucnosti jsou také skryty důvody pro radost, je v ní ukryt smysl naší další existence, jsou tam naše budoucí lásky, děti, vnoučata… A když se dobrovolně ukrátíme o těšení se na to, co přijde, když vyřadíme ze svého prožívání věci budoucí, zůstaneme tak trochu rezignovaně trčet v přítomném momentu. Alespoň já ano. A pokud by tato životní filozofie nefungovala jen v tomto jediném případě - tom mém, tak už není všeobecně použitelná.
Přesto je dobře, že existují moudré životní pravdy. Nemusejí přeci nutně platit pro všechny a navždy! A možná lidé nakonec najdou obecnou rovnici šťastného života. Já sama se zatím smířím s vědomím, že žádný absolutní návod na štěstí, žádný zákon zachování lidské spokojenosti neexistuje. A pokud existuje, tak nejspíše zní: PROSTĚ BÝT. Vykašlat se na hledání štěstí a žít život, jaký je, se vším, co přináší. Nepídit se po definitivních řešeních, procházet světem, vnějším i svým vnitřním, proplout vším, včetně vlastní nespokojenosti… a včetně vlastní touhy po obecném receptu na štěstí.
P.S.: Ale nebyla bych to já, kdybych nakonec všechno nezrelativizovala a nepopřela své vlastní závěry. A tak přiznávám: I já mám svůj soukromý návod na vyrovnané, spokojené žití. Je jednoduchý a je použitelný úplně na každý problém a životní situaci. Držím se ho už dost let a stále funguje. Ale o tom třeba někdy příště :)
