aneb Uvolni se, synu! (Malá psychologická fantazie, inspirovaná hudebnými vsuvkami jednoho televizního pořadu.)
Rok 2019, předměstí Prahy. Obývací pokoj. V křesle nižší štíhlý muž, téměř holohlavý, v domácím, ale upravený (béžové manšestráky, jednobarevná košile s rukávy vyhrnutými do půlky předloktí), dálkovým ovladačem míří na velkou plazmovou televizi. Musí se malinko naklánět do strany, mezi křeslem a televizí si totiž na vlněném koberci hraje se stavebnicí asi tak tříletý chlapec.
Do obývacího pokoje vchází mladý muž, generačně přibližně uprostřed mezi starším mužem a chlapcem, zjevně otec dítěte. „Bože, tati, snad se zase nedíváš na ty části se mnou?“ Na obrazovce se zrovna mihnul zpěvák, silně připomínající vstoupivšího muže, jen asi tak o deset let mladší. Ztělesněná sebejistota, lamač mladých dívčích srdcí a zpěvácká naděje číslo jedna v jednom. „Slibovals mi, že si o nedělích dáš pokoj, když jsme tady my. Fakt mi nedělá moc dobře na trávení vidět se tajtrlíkovat v televizi. Nechápu, žes mi tenkrát místo angažmá nedal dvě facky, aby mi splasklo ego.“
Dítě na koberci si mezitím přestalo hrát, stouplo si, dívá se na obrazovku kousek před ním, pohupuje se ze strany na stranu, pobrukuje si a pokouší se strefit se do rytmu a melodie. Pak se otočí na staršího muže a zeptá se: „Dědo, to je táta?“ „Ach jo,“ povzdechne si mladší muž, říkejme mu třeba David, „a přijdou horší časy, kdy mu budu vysvětlovat, proč má být skromnej a přirozenej, když já se jako mladej tvářil, jako bych sežral všechnu moudrost a talent světa“.
„Ale prosím tě, Davide,“ ozvala se přes otevřené dveře z kuchyně ne už nejmladší, ale stále štíhlá a vysoká, mladistvě vypadající blondýna. „Vždyť si byl roztomilej. To přeci k mládí patří, taková ta nafoukanost, všechny ty umělecké pózy. A uznej, že bys stejně nebyl slyšel na žádné rady a už vůbec ne ode mě nebo od táty. Máma ti tehdy nakonec říkala, že bys měl ubrat z hereckého prožitku nebo tak něco, pamatuješ? A ty jsi s ní pak na toto téma odmítl mluvit. Nedivím se tátovi, že tě nechtěl kritizovat.“ „A hlavně jsem na tebe byl hrdej. Kolik otců může nechat své syny vystoupit ve svém pořadu a nemusí se stydět za to, co tam předvedou? Zpíval jsi dobře, falešné to nebylo, a o to šlo, ne? Tak si holt byl trochu nafoukanej, no co.“
„A přitáhls tátovi mladý divačky,“ zasmála se blondýna a začala nosit na stůl. Muž se zvedl z křesla a jal se jí pomáhat. Chlapeček dál hopsal před televizí a nahlas do toho zpíval „tá-ta, tá-ta, tá-tá-tá-ta“ a napodoboval mimiku svého o deset let mladšího tatínka.
„A vůbec, Davide, uvolni se, prosím,“ řekl starší muž mezi mísou na polévku a papírovými ubrousky a blondýna i tatínek David se rozesmáli.
