Dopis z letadla

Tak letím do Ameriky.

Ne že bych žila uspěchaný život, ve kterém nezbývá místo na zamyšlení, ale v těch nekonečných hodinách v letadle není kromě zamýšlení a střídání jogínských ásán, korigovaných na prostor mezi opěradlem pána přede mnou a mým vlastním opěradlem (k pohodlnému opření naprosto nepoužitelným, ale na toto téma už toho bylo napsáno!) nic moc jiného smysluplného k dělání. Já vím, po celou dobu mě s úsměvem obskakují letušky a letuškové, takže se mohu bavit jídlem a pitím. (Ale znamená to také, že si nemohu ani na chvíli natáhnout nohy do uličky nebo do ní vystrčit jiný kus těla, aniž bych dostala náraz vozíkem.) Mohu se také pokusit přehlušit milion decibelů leteckých motorů (nebo to je klimatizace?) hudbou v nenasaditelných sluchátkach nebo se dívat na film. Ale nechce se mi. A na dvacet hodin jídlo, pití, obrazovka a dokonce ani knížky stejně nestačí.

Dobrá, beru: Jediným smyslem, účelem a náplní letu je být dopraven na místo určení. To ostatní je prostě potřeba přetrpět. Taky že trpím!

Například hlady. Ani po několika transkontinentálních a transoceánských letech ještě nechápu, jak se jde z obědního menu v letadle dosyta najíst. Mně se to zatím nepovedlo. A bylo úplně jedno, jestli jsem snědla vše, co jsem dostala na tácku, nebo jsem si jen zobla z každého globalizovaného divotvorného plastového kontejnerku. Po všech dosavadních zkušenostech jsem si tentokrát řekla, ze oběd nepojmu jako objekt k zasycení, ale jako národopisnou exkurzi. Najedla jsem se doma a do letadla jsem si objednala košer jídlo. Košer bylo, chutné moc ne. I když musím přiznat, ze jsem jen vyjedla z teplé nádržky maso (představovala jsem si u toho, jak asi vypadal ten šochet, který ho košeroval) a ze staniolu parve čokoládu, moučníky jsem nechala být.

Nemám ráda moučníky. Zato mám ráda trošku whisky na jazyku a na patře. "Coffee or tea?" ptala se slečna s vozíkem dvakrát, protože si myslela, ze špatně slyší nebo já nerozumím anglicky. Když pochopila, že mé "rather whisky, thank you" slyšela správně, nabídla mi ještě pivo nebo koňak - co když chci něco na děs z létání a whisky je jediný alkohol, na kterého název jsem si ve stresu vzpomněla. "No, whisky, please. Plain," řekla jsem. Ano, fakt bez ledu. (A fakt v poledne. A fakt vím, co to je.)

Věřili byste, že jde rozbít plastový kelímek? Jde to. Stačí si jej dát do držáku na tento účel připevněném na sedadlo před vámi (čili prakticky umístit do vlastního obličeje) a trošku se pak o něj opřít ramenem, když zvedáte z podlahy tašku. A pak už jen lejete whisky na vedle sedícího amerického pána.

Letuška byla skutečně moc milá a starostlivá. Přinesla mi ubrousky s logem a poradila, že si také mohu umýt ruce. Francouzka. Jine café než její americká kolegyně, která mi před několika lety sice stejně mile a ochotně, ale zdaleka ne podle evropské kavárenské etikety vlastnoručně vyždímala do čaje čtvrtku citronu a pak mi ho tam hodila i s bacily ze všech kontinentů. (Ten čaj jsem tehdy vypila, nejsem žádná citlivka. To, že jsem pak tři dny proležela v horečce a nefungovaly mi oči, zase až tak nevadilo a s citronovými bacily to nakonec vůbec nemuselo souviset.)

Takže sedím a přemýšlím. Tedy s výjimkou těch třiceti minut, ve kterých jsem nestíhala nejen myslet, ale ani nadávat na pařížské letiště, protože jsem kalupovala od zmeškaného letadla k letadlu odlétajícímu, brzděna lehce v rozletu pánem, který mě vyzouval, a paní, která mě svlékala, a naopak urychlena skupinkou Maďarů, kteří mě v řadě pustili před sebe, dokonce ještě než jsem na ně promluvila maďarsky.

Ale jinak se po celou dobu letu zamýšlím. Žádné hlubokomyslné úvahy, žádné existencialní analýzy. Jen promítám o létání a věcech s ním spojených.

Třeba o tom, že když se mi můj čaj zdá být bez chuti, dostanu do něj špinavý citron i s hořkou slupkou. Že když moc vymýšlím a zbytečně věci komplikuji, rozbiji i to, co bych normálně nerozbila, a ještě při tom poleju někoho, kdo za nic nemůže. Že lépe chutná obyčejné domácí jídlo z pravého porcelánového talíře než extraspeciál menu z plastového. Že je trochu nebezpečné vystrkovat hlavu nebo nohu do uličky, kde je čilá přemávka, ale že na druhou stranu po malých srážkách nezůstávají trvalé šrámy. Že všude na světě jsou lidé, kteří mluví řečí mé babičky a stejně laskavě a nezištně jako ona se i chovají.

A jak si tak premýšlím s hlavou doslova v oblacích, otevřel můj soused zavazadlový prostor nad námi a z toho zavazadlového prostoru vypadlo jakési malé ale těžké pouzdro přesně na mou hlavu. Au! Něco podobného se muselo kromě pana Newtona stát člověku, který jako první řekl, že myšlení bolí. Ale je to jinak: Když se zastavíme a najdeme si čas na přemýšlení, přijdeme na spoustu užitečných věcí. A když je načase přestat,  protože se to ani s přemýšlením nemá přehánět, něco nás praští do hlavy. A v některých specifických situacích pak ještě přijde letuška a zeptá se starostlivě: "Everything O.K.?"

(Venuji Mikovi, hipíkovi se šedivými vlasy, který pěstuje organická jablka a na letišti mi jen tak koupil kafe.  Naopak nevěnuji imigračnímu úředníkovi, kterému vzkazuji: Mladý pane, vyřiďte, prosím, svým nadřízeným, že -  ač je to k nevíře - fakticky ani tentokrát nechci zůstat ve vaší úžasné domovině natrvalo.)