Musím říct, že mi debaty na téma gender už delší dobu vysloveně lezou krkem. . . .
Uznávám, že mám sklon spíše se vyhýbat debatám, u kterých lze předpokládat konflikt. Třeba těm o politice. Jenže u té politiky vím, že kdyby byli všichni takoví pštrosi s hlavou v písku nebo v poetických oblacích jako já, společnost by se nikdy nebyla nikam hnula, žili bychom stále v té prvobytně pospolní nebo konkrétně my tady minimálně pod unifikační taktovkou socialistických soudruhů, dirigentskou hůlkou zarovnávajúcích linii hlav hudebníků na stejnou výšku. Vyhýbám se diskusím o politice, ale jsem vděčná těm, kdo se do nich konstruktivně pouštějí. (Zejména z tohoto důvodu si mimochodem hluboce vážím pana Václava Havla - že „lidsky bezpečnou“ roli disidenta vyměnil za roli politika, ve které nelze nebýt pro velkou část lidí špatným prezidentem, špatným člověkem. Můžete argumentovat motivací velkými penězi a velkou slávou, ale budete mi zřejmě připadat omezení.)
Jenže u té mužsko-ženské otázky vám nevím. Počítám, že například někde v muslimském světě bych se hádala, kdyby mě někdo nutil zahalovat se a já bych se chtěla slunit nahoře bez. Dokonce spíše než v napůl anonymních diskusích tváří v tvář těm, kteří na takovém pravidlu trvají. (I když se mi zdá pravděpodobné, že kdybych byla vyrostla v takové kultuře, slunit se nahoře bez bych možná ani nechtěla. Ale možná by chtěla má sestra nebo má máma nebo má kolegyně a já bych se stejnou vervou bojovala za ně, protože věřím, že člověk má mít svobodu rozhodnutí, pokud tím rozhodnutím nikomu neublíží.)
Má také jistě smysl udělat vše proto, aby africké ženy nemusely podstupovat obřízku, pokud ji samy nevnímají jako přirozenou součást své kultury a odmítají ji ONY, nejen my z našeho evropského pohledu zdálky.
Ale uprostřed Evropy mi nějak chybí motivace znovu a znovu zjišťovat, kolik je mužů, kteří si své neuvědomované pocity méněcennosti nebo strachu z toho něčeho rozumem neuchopitelného čili ohrožujícího, čemu dali nálepku „ženství“, léčí tím, že generalizují a generalizují a generalizují. Znám spoustu jiných mužů, kteří když mluví se ženou, vnímají člověka, osobu a ne zástupkyni UNIFORMNÍ poloviny lidstva. A dokonce tuto svou obdivuhodnou vlastnost nepotřebují nikde proklamovat, prostě žijí a je s nimi příjemně. Také mě už přestalo bavit pozastavovat se znova a znova nad tím, proč sebejisté ženy, ty emancipované, ty, které se vyznají v počítačích, šéfují firmám nebo dělají politiku, žijící ve šťastném svazku s mužem nebo bez něj, které nepotřebují svou hodnotu stavět na kuchyňské zástěře, mají potřebu oprávněnost svého životního stylu vysvětlovat.
Prostě to každý máme nějak.
Někteří to mají celá desetiletí nějak s jedním a tím samým partnerem nebo partnerkou a někdy možná tak trošku platí za tu vztahovou jistotu jednostranností pohledu na opačné pohlaví - "ženy“ jsou pro věrného manžela takové, jaká je JEHO žena, vypočítavé nebo hloupé nebo naopak chytřejší než většina chlapů, jsou obětavé a umějí se postarat o rodinu nebo naopak neumějí a nedělají nic a ještě by za to chtěly peníze, samozřejmě vydělané jimi, muži. A podobně pro věrné manželky, které s nikým jiným než s tím svým jedním úžasným nebo nesnesitelným, jemným chápavým nebo necitou věčně naloženém v lihu nežily, jsou často VŠICHNI muži úžasní nebo naopak nesnesitelní, empatičtí nebo do sebe zahledění sobci…
A my, co jsme zažili partnerů několik a potkali více typů protějšků, si můžeme říct, že ty naše životy mají sice od vztahové pohádky daleko, ale naučily nás toho hodně o druhém pohlaví, možná dokonce jakési toleranci. (Jeje, nakonec mi z toho vznikne oslava promiskuity…tak takhle jsem to úplně nemyslela… :-) )
Musím se často pousmát, když slyším generalizace o „ženství“ a „mužství“ - tak moc je z nich cítit životní zkušenost toho, kdo je prezentuje! Pro „odkopnutého“ jsou všechny ženy potvory, pro „podvedenou“ jsou muži nádoby na hormony a v lepším případě lovci…
Nerozumějte mi špatně, nechci říct, že není rozdíl mezi mužem a ženou! Naopak. Miluji to napětí rozdílu mezi JEDNOTLIVÝM mužem a JEDNOTLIVOU ženou. Jen nevidím důvod exaktně ho popsat, statisticky vyhodnotit a vše rozdělit do těch správných škatulek.
V reálném životě je to stejně nakonec o tom, že pokud jsem emancipovaná nevařící intelektuálka, tak budu šťastná s mužem trochu submisivním nebo naopak již nepotřebujícím svou někdejší nadřazenou pozici, takovým, kterého zkušenosti s různými ženami naučily toleranci, nejlépe náruživým kuchařem. A pokud mě baví tahat obden ručně štrúdl, tak bude rozumné vybrat si muže, který má rád štrúdl, nebo ještě lépe má rád ženy, které baví ten štrúdl péct, a v úplně ideálním případě miluje jen a jen mě, kterou kromě spousty jiných věcí baví pečení.
Ale dost bylo řečí. Začala jsem svůj článek prohlášením, že mě úvahy na toto téma nebaví. Je to tak. Baví mě být s muži, se ženami, naladit se na ně, vycítit odlišnosti v jejich a mém vnímání světa, učit se od nich, souhlasit s nimi nebo jim odporovat (a občas strčit hlavu do písku), chtít se jim podobat nebo se proti nim vyhranit. A ty muže, toho muže, který je PRO MĚ ideálním protějškem, ztělesněním „mužství“, tak jak je mně šito na míru, toho milovat. A ano, také si povídat o všem možném, ale…
Mám jedno velmi kruté, ale účinné měřítko na měření (pro mne) skutečné závažnosti problémů. Představím si, zda bychom dané téma řešili například na nemocničním lůžku, s prognózou jistého konce za několik dnů nebo týdnů, nebo v koncentračním táboře, hladoví, s hrozbou smrti v patách. Vím, že ani v takové mezní situaci člověk nepřestává přemýšlet nad hodnotami, nad řádem světa, nad smysluplností žití a jejími konkrétními obsahy. Dovedu si představit rozhovor o potřebě pravdy i den před smrtí, dovedu si představit vášnivou debatu o morálních zásadách nebo víře v Boha nebo o potřebě lásky i v protiatomovém krytu. Ale představa diskuse o tom, zda činí Středoevropana dnešní doby OBECNĚ mužným kladivo v ruce a dnešní Středoevropanku OBECNĚ přitažlivou naklizený byt a buchty v troubě, zda ženy OBECNĚ mají nebo nemají na to, obstát v politice nebo top manažerských pozicích, a zda muži OBECNĚ jsou nebo nejsou ženám oporou a zda OBECNĚ jejich hlavám vládne jejich přirození nebo naopak, mně, nezlobte se, přijde trochu absurdní.
