A měl pravdu pan Bezhlasý, když hlásil ochlazení! V noci už je chladno i na mém víku od kanálu, které pan Nezařaditelný nedávno natřel stejně modrou barvou, do jaké byl oblečen. Vlastně nevím, je-li ten chlad způsoben tou studenou modří nebo počasím, ale v konečném důsledku je to jedno, podstatné je, že se ráno budím zkřehlá, přestože je můj posed nad kanálem jedním z nejteplejších míst v parku.
R. Fišer
Pan Nezařaditelný dostal jméno Nezařaditelný proto, že opravdu nevím, jestli to byl pacient nebo zaměstnanec léčebny. Lékař ani sestra neboli bratr nebyl určitě, ti jsou rozeznatelní lehce a navíc je velmi malá pravděpodobnost, že by někdo z nich dostal za úkol natřít kanálový poklop. To teplé kovové víko natíral takový ten člověk pro všechno, jeden z těch, co pořád někde něco kopou, hrabou nebo stříhají a občas jezdí po parku s divným vehiklem, naloženým jednou hráběmi a jindy bílým prádlem, a co všechny v bílém více nebo méně uctivě zdraví, a já pořád nemůžu zjistit, jestli proto, že jsou to pacienti, nebo proto, že jimi byli v minulosti, nebo proto, že se bojí, že se jimi mohou stát kdykoli v budoucnu.
Ale jinak je letošní podzim skvělý. Barevnější než ten předchozí, a taky víc voní. Nad mým modrým kanálem voní vlhce a trochu ztuchlinou. U vrátnice kávou. U pravého rohu hlavní budovy močí a chlorem a tou paní, co to první čistí tím druhým, ale jen tak snesitelně, protože záchodky pro návštěvy jsou v podzemí a hlavně sem lidi zvenku chodí v naprosté většině případů za jiným účelem než na záchod. A všude listím - sladce a trochu kysele a hodně po houbách, i když tam žádné nejsou. A u záchytky to voní bezdomovci.
Zrovna u okna záchytky mě minule napadlo, jak jsou ti doktoři různí.
Nejraději mám primáře Skromného Nenápadného, co s rukama za zády dělá několikrát denně pochůzky po parku a nikoho nezdraví, prý proto, že nedohlédne dál než na pět metrů, a nejspíš to bude pravda, protože se neustále dívá těsně před sebe. Ani nevím, proč mi je tak sympatický, přestože mi za jedenáct let ani jednou nedal nažrat. Snad právě pro ten zrak – musí mít rád vůně parku stejně jako já, když se prochází přesto, že nevidí na stromy a kytky a kašnu a sochu Josefa Druhého.
Pak mám ráda doktorku PasDeDeux, ta se po parku i rozhlíží. Je hubená a není nijak výjimečně hezká, ale všichni pacienti jí skládají poklony jako "Vy jste dneska nádherná, paní doktorko" nebo "Vy se nesete jako královna" nebo jí alespoň referují, co bude k obědu. Kdoví proč, snad že se pořád usmívá, nebo že tak divně tanečně chodí.
Ale na záchytku minule přijela sanitkou taková drsná velká paní v bílém a nechtěla věřit, že ta bledá osoba v pomuchlané peřině má skutečně tlak osmdesát na čtyřicet. Pak napíchla slečně Bledé žílu a zeptala se jí, měla-li skutečně kromě alkoholu i dvě plata léků a tykala jí a oslovovala ji Mařenko. Tvrzení slečny Mařenky Bledé, že žádné léky nespolykala, uvěřila okamžitě. Slečna Mařenka, kterou do té doby bylo možné probudit vždycky jen na chvilku a jen trochu, v přítomnosti paní doktorky Drsné ožila a zeptala se, pročpak na ni paní doktorka plive. A když se nedočkala rozumného vysvětlení ("Neplivu." "Ale pliveš." "Neplivu."), řekla paní doktorce, že je p--a. Paní doktorka Drsná řekla slečně Mařence, že je také p--a, a zavelela, aby jí změřili tlak, teplotu a rosný bod.
Já si tedy myslím, že mám smysl pro humor hodný černé kočky z blázince, ale doktorům typu paní doktorky Drsné bych brala diplomy.
