Tak na tento svůj názor nejsem příliš hrdá a vlastně bych o něm asi neměla vůbec psát.
Ale nemohu si pomoct, je to tak: Myslím si, že na malých úplatcích, na pozornostech pro lidi, kteří pro nás něco v rámci své profese udělali, na čokoládách, květinách a kávách pro učitele našich dětí, pro lékaře a sestřičky, pro zaměstnance všelijakých úřadů a institucí není nic špatného, naopak. (Už házíte kameny?)
Nemluvím samozřejmě o gynekologovi, který si předem řekne sumu za porod a bez obálky nepohne prstem, ani o úřednici, která zařídí vše člověku s dárkovým košem a jinému bez koše v nejlepším případě vysvětlí, co proč nelze. Nemám na mysli úplatky pro šéfy velkých podniků nebo politiky (vlastně nevím, komu se úplatky dávají, možná šéfům a politikům křivdím - vím o skutečných velkých úplatcích jen tolik, kolik se ke mně donese přes filtr mé averze k politickému i bulvárnímu tisku, čili prakticky nic).
Ne, já mluvím o bonboniéře, kterou dáte své obvoďačce, protože je na vás milá, o láhvi domácí slivovice, kterou dáte svému neurologovi v chřipkovém období jako lék v naději, že díky ní nepřehlédne něco, co by jinak třeba přehlédl. O rozpustné kávě, kterou zanesete paní na magistrát za to, že něco napsala a odeslala, kam měla, a vy jste díky ní měli všechny papíry včas tam, kde byly potřeba. Anebo také o kytce, kterou vaše dítě odevzdá své paní učitelce na den učitelů. (Pokud patříte k té hrstce konzervativců, která zůstala věrna starým zvykům. Že posíláte paní učitelce dokonce kolekci k Mikuláši? Máte mé hluboké sympatie!)
Jasně že neurolog nesmí nic přehlédnout ani bez darované slivovice. Samozřejmě že paní úřednice si svou práci má dělat svědomitě, i kdyby si od svého nástupu do práce po střední škole až po odchod do důchodu ani neomočila jazyk v kávě za cizí peníze, a že paní učitelka má děti učit s plným nasazením svého mozku i srdce, i kdyby za celou svou učitelskou kariéru neměla ve váze ve svém kabinetu ani jediný stonek.
Budete možná oponovat stejně rozumně a logicky jako tržně smýšlející mládež z řad mé rodiny, že přeci dotyční lidé dostanou za svou práci zaplaceno a pokud málo, tak jim má být přidáno, aby nebyli odkázaní na úplatky, a pak konečně vymizí ta odporná korupce. Ale obávám se, že tak jako já nepřesvědčím vás, vy nepřesvědčíte mě. Čokoláda z vděčnosti není věcí zákonité odměny, čokoláda z vděčnosti je věcí vztahu. Jako každý dárek. A dostávat dárky je hezké. Jiné, než dostat řádně zaplaceno. Plat se řídí striktně danými pravidly, dárek přichází nečekaně a překvapí a potěší. Říká paní učitelce, panu neurologovi, slečně na hlídání, paní kadeřnici: Děláte svou práci dobře, důvěřuji vám, jsem vám vděčný, vděčná, jen tak dál. Chci, abyste si mě zapamatoval, zapamatovala, věřím, že svou práci pro mě odvedete, jak nejlíp umíte, protože je pro mne důležitá, VY jste pro mne důležitý, důležitá, od výsledku vaší práce závisí nějaká část mého života. Nic z toho na výplatní pásce napsáno nemáte.
Ti, co máte jiný názor než já, takový ten antikorupční, tržněmechani(sti)cký a zřejmě správný, se můžete radovat - malých pozorností a dárků, jak to tak pozoruji, ubývá. Má dcera odmítla loni v první den školního vyučování vzít paní učitelce kytici, protože „nikdo žádnou nedonese, bude to vypadat blbě“. A na klinice, kde jsem pracovala, jsme na našem oddělení, kam chodili zhroucení zdrcení lidé dát se za týden dohromady natolik, aby mohli jakžtakž dále fungovat ve svých životech, bonboniéru viděli tak jednou za čtvrt roku. Já vím, zdravotníci jsou přeci za to dávání dohromady placeni státem a vůbec, je to naše poslání... Je to tak, v tomto s vámi nemohu nesouhlasit. Jen by ta jedna blbá čokoláda jednou týdně za snahu byla obyčejně blbě lidsky potěšila.
Ale já ty své malé nečekané dárky budu rozdávat dál. Jen tak, pro radost svou a obdarovaného. Takovou, jakou jsem naposledy předevčírem snad udělala panu instalatérovi telefonních linek a určitě sama sobě, když jsem ho překvapila krabičkou višní v čokoládě. Vím, že je placen od hodiny a neudělal nic navíc, ale byl milý, slušný, nevtíravě ochotný a trpělivý a to se nestává úplně běžně - tak ať ví, že se slušnost vyplácí! A možná i těm zedníkům a malířům natěračům začnu zase nabízet kafe a minerálku a snad i to pivo, až jim odpustím zničené parkety a další hulvátství. Protože se prostě patří dát napít tomu, kdo se nějakou dobu zdrží v naší domácnosti, ať už si za to zdržení má zaplaceno sebelépe.
Dobrá, mé patetické řeči o mezilidských vztazích vás nepřesvědčily. Tak ještě poslední pokus. Víte, co je operantní neboli operativní podmiňování? Je to výraz pro jeden typ učení z celé složité teorie o učení a efektu trestu a odměny. Podle této teorie se nejlepších výsledků u zvířat i lidí dosahuje, když je odměna za žádoucí chování dávkována ne pravidelně a předvídatelně, ale někdy ano a někdy ne. Když budete chtít své malé dítě přimět, aby si samo čistilo zoubky, nechvalte ho pokaždé, když tak udělá - předvídatelná pochvala přestává časem být motivující. Dvakrát pochvalte, pak ne, pak jednou ano a třikrát ne a pak zase jo... A tak nějak fungují „úplatky“. Pravidelný plat je nevyhnutný a téměř nikoho by nenapadlo pracovat zadarmo. Ale občasný dárek motivuje víc. Jeden den dostanu čokoládu, pak týden nic, pak nečekaně donese hned dvě někdo, od koho bych to vůbec nečekala...a já mám pocit, že je má práce oceněna a baví mě ještě více než bez těch maličkostí, bez kterých se určitě obejdu. A můžete si být jisti, že úplně stejně pozorně vyšetřím i toho, kdo mi nikdy žádnou čokoládu nepřinese.
