Ať si herci blbnou po flámech v říčkách!

Aneb ať je král králem, šašek šaškem a dalajláma dalajlámou. .                                                           .                                            . 

Dnes končí karlovarský filmový festival.
 
Tedy myslím, že končí dnes, jista si nejsem - téměř vůbec jsem dění kolem festivalu nesledovala. Když, tak jen audio - až pod našimi okny nebude v noci šrumec (zleva dechovka, zprava něco rockového, naproti někdo vytrvale po jedné hází prázdné lahve do kontejneru na sklo a vedle hučí jakási krabice na elektřinu se spoustou kabelů) , budu vědět, že už je po. Na nový film si klidně počkám rok nebo deset let, nemusím ho vidět v předpremiéře. Nezajímá mě, jak letos vypadá Jiří Bartoška (vím to, nedávno jsem ho potkala v jedné pražské restauraci), ani zda si některá dáma oblékne ve dva festivalové dny stejné šaty. Juda Lawa si pletu s Robem Lowem. Nedopomohu svým obdivným pohledem cizincům, hrdě se promenádujícím u bazénu hotelu Thermal ve zcela zřejmém přesvědčení, že všichni víme, kdo jsou,  k ještě většímu vypnutí hrudníků a ještě pevnějšímu zatažení břicha, protože jejich obličeje mi nic neříkají. Za jediný přínos záplavy batůžkářu na hlavní karlovarské ulici považuji, že mají v potravinách brigádnické posily a v řadě u pokladny se čeká paradoxně kratší dobu než obyčejně. No dobře, ještě to mladistvé nadšení filmem a létem, které je z nich cítit, mi dělá dobře. Je mi úplně jedno, s kým se miluje nebo hádá Leoš Mareš, nepoznala bych, jestli je to jeho manželka nebo milenka. Kolem Puppu jsem nešla snad dva měsíce, a to bydlím na pět minut chůze. Pro mě MFFKV letos znamenal hlavně první týden opravdového, vzrušujícího, voňavého léta s mokrými vlasy po plavání a probděnými nocemi.
 
Ale jedné asociace se asi tak brzo nezbavím. Díky letošnímu filmovému festivalu mi teď už asi pokaždé, když budu procházet kolem Vřídelní kolonády po můstku nad říčkou Teplá, vytanou na mysli fotografie blbnoucích českých herců po narozeninovém flámu jednoho z nich. To jejich časně ranní alkoholické čvachtání přišlo jako na zavolání jako velmi příhodná tečkou za mými úvahami.
 
Jsem vděčna hercům, že hrají. Jsem moc ráda, že existují lidé, kteří se rozdávají, takoví, kteří najdou naplnění v tom, že nevytvářejí nic hmatatelného, "jen" baví, rozesmívají, přivedou k pláči, donutí zastavit se a zamyslet. Je dobře, že byli v každé době lidé, kteří na sebe vzali roli rozdavačů pocitů. Kejklíři, flašinetáři, potulní herci, loutkaři, cirkusáci, šašci, hltači ohně, ochotníci, divadelníci, zpěváci, hudebníci  ... a filmové hvězdy. Co bychom bez nich dělali! A ať si klidně jsou hvězdami! Ať si vydělávají třeba miliony, ať mají hvězdné manýry, ať si na nás skáčí z každého kouta internetu články o tom, co kde jedli, pili, co měli oblečeno a s kým se líbali! Ať si chodí po červených kobercích - stejně to všechno dělají kvůli nám! Jsme to my, kdo je potřebuje mít na výsluní a kteří je tam nacpeme, i kdyby se bránili.
 
Jen jedné věci jsem nikdy nerozuměla. Proč by měl rozdavač radosti a rozptýlení být vzorem morálky a slušnosti? Proč by mi měl být bavič předobrazem bezúhonnosti a neposkvrněnosti? Proč děláme z lidí, živícími se hraním, zpíváním a emocemi celebrity, od slova celebrate, oslavovat, a zároveň jim předhazujeme, že se jako celebrity nechovají? Chci od herce nebo zpěváka, aby byl emotivní, aby byl trochu pošuk, jiný než já, aby mi dal všechny ty pocity a prožitky a zážitky, které nezažiji ve vlastním životě. Nepotřebuji ho oslavovat jako pravzor skromného, čestného a slušného člověka (ne že by jím nemohl být, to jsem neřekla!). Na to mám jiné lidi - své prarodiče, Dalajlámu nebo sira Wintona.  Nechci po umělci, aby odcházel z oslavy svých narozenin střízlivý v deset večer, slušně se rozloučil a šel spát!  
 
A mimochodem, ten Jude Law odjížděl s těžkým srdcem a chce do Varů přijet i příště nejspíše proto, že byla s českými herci prostě legrace. Intelektuální filmový zážitek může zažít v kterémkoliv hotelu kteréhokoliv města na světě - stačí si pustit DVD.