Rachůnek, Marek a Vašíček – je mi smutno, moc smutno.

     Smutek. Slzy v očích. Pocit ze ztráty někoho, koho jste měli rádi. Nemusí to být ani vaši kamarádi anebo někdo z rodiny. Můžou to být pro vás i sportovci, které jste si ale velmi oblíbili za to, jaké zážitky vám připravili.

     Toto není klasický článek na mém blogu, to určitě ne. Nejde mě o karmu ani čtennost, to bych si zvolil oblíbenější téma, dle top čtených příspěvků. Zde jen chci poděkovat klukům za to, že mě ne jednou udělali šťastným.

     Jane, Josefe, Karle. Děkuji Vám, že díky vám jsem byl hrdý na to, že jsem občan České republiky. Že díky vám a vašemu nasazení, jsem nejednou s kamarády prožíval nejdříve krušné chvíle a pak najednou pocity euforie. Že díky vám jsem zjistil, že je lepší o radost se podělit i s okolím a pak je ten prožitek krásnější. Že jste stmelili několik stovek tisíc lidí, tak různorodých, tak jiných, tak někdy k sobě hnusných, ale díky vašemu umu se z nich stal jeden člověk a ten fandil stejné věci, stejným lidem – vám.

     Děkuji a věřte mi, že ač se vás znal jen z vašich utkání, byli jste pro mě hrdinové. Kluci, kteří dokázali velké věci. A nechci vás opustit ani nyní a nechci, aby se na vás a na vaše srdce, které tlouklo za naši zem zapomnělo. Slibuji, že vždy budu vyprávět těm mladším, kteří už bohužel přijdou o ten zážitek, vás vidět na ledě, jací jste byli a co jste dokázali.

Děkuji, Váš fanoušek Martin. Tam moc mě to mrzí...