"Klidně chcípni paciente, ale my tu na přesčas nebudeme!"

Neuvěřitelný, i když v dnešní době možná velmi častý, příběh se stal dnes ráno. Budu vám s velkou zlobou a bezmocí vyprávět událost, která se přihodila dnes v 6:30 v Brně. Jedná se o lhostejnost lékářů, jejich neuvěřitelné lenosti a drzosti, kde slovo "pacient" je pro ně nejspíš velké zlo.

     Ráno mě budí přítelkyně. Je jí strašně zle a pořád omdlévá. Ani nemůže ujít pár kroků. Na nic nečekám a beru ji do auta a mířím do fakultní nemocnice v Brně. Velké město, velká nemocnice, profesionální doktoři. Bože, jaký to omyl! Nyní vám chronologicky popíšu děj prvních 4 hodin v tomto ústavu.

     6:30 přijíždíme do nemocnice. V náručí ji nesu na informace a ptám se, kde je pohotovost? Pán za stolkem se koukne na mě a na slečnu v bezvědomí v mém náručí a ptá se: "A co tam potřebujete?". Mé nervy jsou zatím v klidu, i když nechápu slepotu místního zaměstnance. Popíšu problém v mém náručí a pán uznává, že tam mohu jít. Dorazím tam v 6:45. "Prosím, může mě tu někdo pomoci, slečna pořád omdlévá a strašně ji bolí břicho!", hulákám tam. "Prosím vás nezvyšujte tady hlas, to za prvé a za druhé, my vám tu nepomůžeme, za 15 minut končíme. Jděte na chirurgii.", dostal jsem líbeznou a vstřícnou odpověď. Vydávám se na cestu na chirurgii. Klepu na dveře a opět se na mě obrací s dotazem, co potřebuji. Asi opět nevidí mojí slečnu v mém náručí. Pravda, je menšího vzrůstu, ale až takhle? Popíšu situaci a je mě doporučeno jet 30 km za praktickým lékařem. Nervy stále ještě držím na uzdě. Posílají mě na infekční.

     Jdu na infekční. Opět vysvětluji, co se stalo a co se děje a jsem opět poslán za obvodním lékařem. Přiznám se, že zde by mě již vyletěla ruka, kdyby nenesla nemocnou přítelkyni. Popíšu problém a jsem poslán na chirurgii. Pane jo, otamtud mě poslali sem. Paní pochopila, že si nás nemohou přehazovat jako horký brambor, vzala si ode mě úplatek 30 Kč a posadila nás do čekárny. Ač tam nikdo jiný nebyl, přišli jsme na řadu po 30 minutách. V ordinaci probíhá doslovně tato diskuse: "Krev ve stolici máte?", "Ne.", "A něco zeleného v ní také nemáte?", "Ne proč se ptáte?", "No kdybyste to tam totiž měla, tak bych věděl co to je.". Ještě že je pán takto zkušený. Posílá nás na ultrazvuk břicha.

     Při cestě tam nesu stále slečnu v náručí a zastavuje nás sestřička. "Copak se děje?", ptá se mile. Popíšu ji celou situaci a to, jak zde běháme jako blázni a nikdo nám ani nepůjčí vozíček. "Někdy je dobré se takhle po ránu projít.", usměje se a odchází. Druhý člověk dneska na ránu. Když po 3O minutách opouští má milovaná vyšetření ultrazvukem, ptám se jí, co tak dlouho trvalo? "No normálně to prý trvá 3 minuty. Ale to by mě nesměli zapomenout v takové kabince, kde na mě přišli asi po 25 minutách jen díky tomu, že tam poslali dalšího pacienta.

     Nyní čekám na další vyšetření. Je to už 5 hodin a zatím víme to, co jsme věděli i ráno. Že je slečně zle. Jen ráno jsem ještě doufal, že mně zde někdo pomůže. Teď v to nedoufám, teď si to strašně moc přeji.