Jak jsem svou ošklivost vykompenzoval náhlým úmrtím kamarádky

     Tento příběh se odehrává mnoho let dozadu, v době, kdy mě mohlo být tak kolem 15 (to jen na vysvětlenou, co sem to tenkrát byl za mladé pako). Měl jsem u nás ve městě velkou partu, která čítala 4 kluky a 6 holek (no ideální počet by bylo větší procento slečen). Jenže nevím, jak se to stalo, ale z těch všech kluků jsem byl do žebříčku krásy umístěn zhruba nakonec. Jenže v té době, když je vám 15 let a holky se vám začínají opravdu líbit už i jiným způsobem, tak se snažíte protlačit "potravinovým" řetězcem směrem nahoru, aby se dostavil obdiv žen. A tak se jednou i stalo ...

     Pamatuji, že bylo tenkrát velmi teplé léto a šli jsme se s partou projít (rozumějte obejít barák a jít si sednout na lavičku). Kluci samozřejmě hned sundali trika, aby bylo vidět, kdo že to byl den předem v posilovně a už se holky kolem nich jen motaly (tak to myslím funguje dodnes). A mě v hlavě šrotoval chod myšlenek, jak ty holky přilákat k sobě. No na ksicht to nejde, nejsou slepé. Sundat triko by znamenalo jejich řev a úprk pryč. Tak co ještě holky milují. No jasně, najednou mě to napadlo! Holky milují citlivky (telenovely mě byly inspirací). Ale mám si jako zlomit nohu (první nápad opravdu sršel genialitou mého myšlení)? Nebo jako začít recitovat básně? Nebo začít jen tak brečet? No, vlastně proč by ne?

     Tak jsem se posadil do trávy a slzy se hrnuly jedna za druhou. Nevím, jak jsme se to naučil, ale brečet jsem teda uměl prvotřídně (teda jak mě se to ještě v budoucnosti hodilo). Holky hnedka přiběhly, začaly mě hladit a objímat (sice sem si to hlazení představoval na jiných místech, ale na začátek dobrý). Byl jsem v sedmém nebi. Jenže pak došlo na to, co jsem malinko nedomyslel. "Co se stalo Martí?". No jo, co se vlastně stalo, že tu sedím v trávě a bulím, jak kdyby mě někdo umřel? "Moje nejlepší kamarádka umřela." povídám roztřeseným hlasem (aha, takže právě někdo umřel, no podívejme se, jaká to sem hlavička). Dál se mě ale už na nic neptaly a pokračovaly v tulení. Hezky se o mě staraly i následující dny a celkově jsem se touto hereckou scénkou stal velmi oblíben ...

     ... než do chvíle, kdy moje nejlepší kamarádka přijela na týden do našeho města mě navštívit.

     Přemýšlím, jestli jsem se z toho ponaučil a dal bych vám se nějaké moudro. Ale no tak, od člověka, co tohle vymyslí v patnácti letech, aby byl středem pozornosti, moudra ale opravdu nečekejte. No a jestli jsem se poučil? Ano, dnes již vím, že vzhled není důležitý, ani vypracované tělo, ani peníze na účtu, ale nejdůležitější u muže, je jeho duše (a je to tu, zase lžu).