Z poštovních vzpomínek

Tak jsem si zase zavzpomínal na dobu strávenou v poštovní uniformě v 90. letech 20. století.

Od prvních dnů jsem na jisté poště měl pocit, že se nacházím v práci, co snesla srovnání s Kocourkovem. K mému úžasu jsem se ocitl v naprostém chaosu, který se dal těžko definovat. Bylo mi záhadou, jak vůbec pošta za těchto okolností může fungovat. Velmi rychle jsem si uvědomil, že teorie, co mi byla po dobu studování na poštovním učilišti huštěna do hlavy, je praxi na světelná léta vzdálena.
 Na té poště, na níž jsem nastoupil, byla pozoruhodná směsice zaměstnanců. U některých déle sloužících, se dala vypozorovat jakási pracovní zdeformovanost. Ta se třeba projevovala tím, že když u nich doma zazvonil telefon, tak do sluchátka řekli místo svého jména „Pošta." Jeden kolega byl zase spatřen při své dovolené v poštovní uniformě a o jiném zase kolovaly historky, že chodí na diskotéky a podobné akce v poštovním oblečení. Našli se i tací, na které sedělo přesně označení, že žijí poštou. Což se třeba projevovalo nespěcháním z pošty domů i po pracovní době. Jistý pošťák zase o své dovolené jezdil ve svém vozidle po rajonu, co mu patřil a snažil se nenápadně sledovat ty, kteří za něho rozvážejí zásilky. Asi to byl případ pro psychiatra.
 Fascinoval mne přístup některých zaměstnanců k práci. Pro mnohé platilo, že do zaměstnání chodili jako holuby do holubníku, a často ráčili nepřijít vůbec. Na vedoucí sedělo přirovnání, že svým způsobem bojují proti větrným mlýnům. Respekt u nich měl jen málokterý podřízený a působilo to dost komicky, když opakovaně měli kázaní pořád k těm samým podřízeným. A ti dotyční si z toho stejně nic nedělali, a tak jsem pochopil plně význam lidového rčení: Házení hrachu na zeď.
 Brzo po nástupu na poštu mi neunikla ta skutečnost, že někteří řidiči vozí v dodávkách ukrytě prázdné kanystry. Rychle jsem zjistil, že tzv."za bukem" za pomoci hadičky vycucávají z nádrží nějaký ten litr pohonných hmot, aniž by se to nějak projevilo ve vyplňovaných papírech o spotřebě. A tak mnozí po celá léta skoro vůbec se svými auty nejezdili k čerpacím stanicím a nikterak je nevzrušovala stoupající cena pohonných hmot. Jeden můj kolega si také hodlal"za bukem" do kanystru z nádrže přemístit pár litrů, ale byl to celkem nešika. Hadičkou mu do úst natekl benzín, načež vzápětí za výkřiku zelený v obličeji běhal kolem dodávky.
 Když na poštu postupně začaly přicházet nové typy dodávek, tak první starostí mnohých bylo, jak se z nádrží dostává benzín. Moc dobře si pamatuji, jak se k prvnímu novému poštovnímu vozu, co přijel na poštu, seběhl početný houf zvědavců. Kdyby to někdo filmoval, tak by na pořízených záběrech byly k vidění postavy v modrých uniformách, jak oblézají dodávku ze všech stran. Brzo bylo tzv. přelidněno, či spíše přepošťákováno v jejím úložním prostoru, v kabině, u otevřeného motoru i na zemi pod jejím spodkem. Ještě by šlo napsat ledacos, ale to třeba až zase někdy jindy.