V pravé poledne

V této mé povídce, se hlavní postava dostane do neobvyklé situace díky shodě okolností a také svým počínáním. Část první

Jardu probudilo vyzvánění mobilního telefonu a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se mu to nezdá. Poté vleže natáhl ruku po mobilu a snažil se zrak zaostřit na jeho display. K jeho překvapení na něm uviděl napsáno Pavla, což bylo jméno jeho manželky. Rychle se posadil, promnul si oči a stiskl jedno z tlačítek na mobilu.
„Ahoj Pavli, jak se vede?“ zeptal se zívavě.
„To si Jardo hluchej? Už deset minut zvoním na zvonek! To vyspáváš po flámu, co?“ uslyšel ostrý hlas své ženy.
„Co se děje? Kde si?“ vykoktal ze sebe a zároveň pohlédl na budík, jehož obě ručičky byly blízko číslici dvanáct.
„Před domem! Přijela jsem dřív a zabouchla jsem si klíčky v autě, ale je trochu povotevřený vokýnko. A ty máš hubenější ruku, tak ty dveře určitě votevřeš.“
„Aha. Já jsem včera trochu slavil s kolegama z práce,“ soukal ze sebe. Přitom pomalu prošel bytem k balkónovým dveřím, které otevřel a vstoupil v pyžamu na balkon. Na tváři poté vyloudil křečovitý úsměv a zamával Pavle, která stála na chodníku.
„Přestaň mávat, hoď na sebe župan a pojď dolu!“
„Už běžím miláčku!“ vyhrkl a otočil se ke dveřím. Ty však byly k jeho překvapení zavřené a nešly otevřít. Chvíli manipuloval s klikou a tlačil na ně, ale jeho snaha o jejich otevření byla marná.
„Zatraceně! Zase se zasekly!“ procedil mezi zuby a vzápětí uslyšel od zdola hlas manželky.
„Co tam děláš, Jardo!? Voni ty dveře zase nejdou votevřít, co!“
„Se nějak zašprajcly,“ vyhrkl nahlas a drbal se v rozčepýřených vlasech.
„To je strašný! Přestaň koukat jako vyvoraná myš a dělej něco!“
Jarda se opět neúspěšně pokusil dveře otevřít, načež rozhodil bezradně rukama, ale další výkřik naštvané Pavly ho přiměl k činu. Věděl, že vedle jsou sousedi doma, a tak se rozhodl pro riskantní přelezení na jejich balkon. To se mu podařilo, přičemž ke svému překvapení uviděl na balkoně, vedle neprůhledné části, sedět v lehátku souseda pana Kratochvíla.
„Dobrý den. Já se vomlouvám, ale jsem v prekérní situaci,“ sdělil mu koktavě.
„Já vím. Nejsem hluchej,“ řekl mu soused, který kouřil cigaretu a vedle lehátka měl dvě láhve piva.
„Potřeboval bych se přes váš byt dostat na chodbu,“
„Klidně, ale musíte zabouchat na manželku. Vona mě tu zavřela. To je následek menší výměny názorů, ale aspoň mám klid a jsem na vzduchu.“
„Aha. Snad mě pustí,“ řekl Jarda a začal ťukat na kuchyňské okno i na okna v obývacím pokoji.
„Až se mi vomluvíš, tak tě pustím dovnitř!“ ozval se odněkud z bytu hlas paní Kratochvílové.
„Halóó!! Já jsem váš soused!“ vykřikl.
„Jardo! Nehulákej tak a hlavně se vomluv!“ uslyšel vzápětí z parkoviště hlas manželky. Současně pani Kratochvílová užasle hleděla z obývacího pokoje na postavu v pyžamu. Když se vzpamatovala z překvapení, tak rychle došla k balkónovým dveřím, které hned otevřela.
„Dobrý den pani Kratochvílová. Vona nastala taková blbá situace. Manželka si zabouchla kličky v autě a mně se nějak zpříčily dveře vod balkonu. A já se jen potřebuju dostat dolu,“ sdělil jí.
„Rozumím, dveře na chodbu nejsou zamčený,“ řekla mu ona zkoprněle a Jarda rychle za opakovaného děkování proběhl obývacím pokojem do předsíně.
„A ty tady ještě zůstaň!“ zaslechl hlas pani Kratochvílové, když otevíral dveře na chodbu. O chvíli později pocítil díky bosým chodidlům studené linoleum, po němž se hned rozeběhl ke dveřím od výtahu.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI