I taková návštěva multikina nemusí proběhnout v klidu. A o tom je tahle povídka, která vychází ze skutečnosti.
Michal rychlým krokem přišel před vchod multikina, u něhož stála jeho přítelkyně Klára.
„Jako tradičně jdeš pozdě!“ řekla mu sotva jí políbil.
„Píchlo metro,“ pronesl ironicky.
„A ujely ti taky jezdící schody, viď.“
„Ty kupodivu ne.“
„Tak na co půjdeme?“
„Já nevím. Dávaj dost dobrejch filmů.“
„Na žádnou akční pitomost, ale nepůjdeme.“
„Všechno pitomosti nejsou.“
„Hele, jdeme dovnitř. Tam se rozhodneme!“ pronesla rozhodně Klára a oba vkročili do vchodu multikina.
„Viděla bych to na tu komedii. Prej je to dobrý. Lenka na ní byla a líbilo se jí to,“ řekla Klára, když stáli před osvětlenými plakáty různých filmů.
„A co ten historickej film. To je prej taky dobrý,“ mínil Michal.
„Na žádný šílený bitvy nejsem zvědavá!“
„Ale není to přehnaně akční.“
„Támhle to je taky dobrej film vo tom rytíři,“ zkonstatovala Klára a ukázala na další plakát.
„Jééé. Na tohle chceš jít?“
„To jsem si myslela, že řekneš a budeš se u toho tvářit kysele!“
„Já to řek jen tak. Mám nápad. Rozpočítám ty dva filmy. A kterej vyhraje, tak na ten půjdeme!“
„Ty máš fakt nápady.“
Poté Michal napřáhl ruku a ukazováčkem začal střídavě ukazovat na plakáty oněch dvou filmů a přitom říkal.
„Ententyky dva špalíky, jeden film vypadl z promítačky a kutálel se po kině. Byl z toho průser veliký, promítání bylo zrušený.“
„Hm, to bylo fakt vtipný. A úplnou náhodou ti vyšel ten film, na kterej chceš jít, že.“
„Vopravdu mi to vyšlo náhodně. Já nepodváděl!“
„Tak dobře. Hele, za čtvrt hodiny je začátek. A u pokladen je nával. Tak rychle jdi koupit lístky!“
„Jo. Ale musím do bankomatu,“ řekl Michal, když se zadíval do peněženky, kde byla jediná papírová stokoruna.
„Tak to rychle utíkej. Bankomat je támhle za rohem,“ řekla mu Klára. Michal rychlými kroky došel za roh a po chvíli vsunul kartu do bankomatu. Poté na klávesnici naťukal čtyřčíslí, ale byl překvapen, že PIN kód byl špatně zadán.
„Zatraceně!“ vyhrkl a prohrábl si rukou vlasy.
„A jeje. Ty si zapomněl PIN, co!“ ozvala se Klára.
„Mám teprve dva dny novou kartu! Sakra. Já si ho někam napsal!“ vyhrkl a začal hledat ve svých dokladech.
„Ty máš ten PIN napsanej v dokladech?“
„No mám.“
„Ty si blbej! Co kdyby ti je někdo ukradnul nebo si je ztratil!?“
„Už si ten PIN po dnešku budu pamatovat,“ řekl, když našel malinkatý papíreček, na němž byla napsaná čtyři čísla.
„Proč si sakra nešel k tomu vedlejšímu bankomatu!? U tohohle budeš zbytečně platit velký poplatky za výběr!“
„To je v pohodě. Jsou horší věci,“ pronesl a vytáhl bankovky i kartu. Zanedlouho Michal koupil dva lístky a poté vstoupili do jednoho ze sálů, aniž by měli tušení, co v kinosále zažijí.
Michal seděl rozvalený na sedačce a z pytlíku vytahoval jednu brambůrku za druhou.
„Musíš se tak nehorázně cpát?“ zeptala se ho Klára, která seděla vedle něho.
„Sou dobrý. Tak taky vochutnej,“ pronesl.
„Podívej se, jak tady drobíš!“
„To je v pohodě,“ mínil Michal a už poněkolikáté se zadíval do zadních řad sálu.
„Pěkný blondýnky, co!“ ozvala se po chvíli Klára.
„Ééé…to jsou určitě jednovaječný dvojčata.“
„Nechceš si k nim přisednout, aby sis nevykroutil hlavu?“
„To ne.“
„Už aby ten film začal!“
Za několik minut se v sále setmělo a promítání začalo. Michal si současně uvědomil, že nemá na očích brýle, a tak sáhl pravou rukou do kapsy bundy. V ní nalezl pouzdro a při jeho vytahování upustil pytlík, ze kterého se jeho obsah přemístil na podlahu.
„Do prkvančic!“ procedil mezi zuby.
„Co zase provádíš!?“ zeptala se naštvaně polohlasně Klára.
„Vysypal se mi pytlík.“
„To se dalo čekat.“
Michal si poté nasadil brýle, načež se ozvalo cinknutí. On zaklel, přičemž se na něho zadívali kolem sedící lidé.
„Co se zase děje?“ otázala se Klára.
„Vypadlo mi sklíčko!“ procedil mezi zuby.
„Já ti říkala, aby sis je zašel vopravit!“
„No jo!“ zabrumlal a předklonil se. Po několik minut šátral dlaněmi po podlaze, přičemž slyšel výkřiky se střelbou, jelikož ve filmu byla zrovna dramatická scéna. Pak konečně sklíčko nahmatal a snažil se jej nasadit do obroučků brýlí. To se mu však nepovedlo a znovu mu vypadlo. A tak se zase předklonil.
Když se mu sklíčko znovu podařilo najít, tak i jeho snaha o opětovném nasazení byla napodruhé úspěšná. Poté si myslel, že už bude film sledovat v klidu, ale po půl hodině pocítil nepříjemný tlak v oblasti břicha. A to mělo za následek, že se začal všelijak vrtět.
„Co sebou šiješ?“ zeptala se Klára.
„Budu si muset vodskočit!“ vysoukal ze sebe a současně se ozval jistý zvuk. Ten vyšel z jeho zadnice a záhy bylo cítit něco smradlavého. Michal se vyděšeně postavil a hned se snažil přes nohy sedících lidí dostat z uličky. Přitom se ozývaly výkřiky lidí a Klára seděla ztuhlá na sedačce. Bylo jí neskutečně trapně.
Michal se už nevrátil a ona hned po skončení filmu vyběhla ze sálu a jeho uviděla vyjukaného za sloupem.
„Ježišmarja! To byla vostuda!“ vyhrkla na něho.
„Já se vomlouvám. Vono to na mě najednou přišlo. Já měl sračku jako nikdy!“
„Fuj!“
„A průšvih je ten, že sem nestačil doběhnout na záchod. Jsem prostě teď navostro.“
„To je teda bezvadný! To se mi snad dneska s tebou všechno zdá!“
„Bohužel nezdá.“
„Bohužel. Jdeme ke mně! Potřebuješ pořádnou koupel!“
„To určitě.“
„A do kina nějaký čas nebudeme chodit.“
„Snad to tady vyčichne,“ pokusil se o vtip.
„To hlavně platí pro tebe!“
Michal v obličeji ztuhl, načež oba vyšli z kina a namířili si to k jednomu vzdálenému panelovému domu.
KONEC
