V autobuse

Také si o některých lidech myslíte své a říkáte jim něco jiného?

Oldřich jako každé ráno v pracovním týdnu nastoupil do autobusu, co odvážel lidi z městečka do vzdáleného města. Všechny ostatní cestující moc dobře znal. Předem věděl, kteří se budou bavit a také o čem.
„Hm, stejný ksichty na stejných místech,“ pomyslel si a jako tradičně usedl na sedačku v zadní části autobusu.
„Tak sem Voldřichu zase v tý sportce nevyhrál,“ řekl mu pan Kolář, který si sedl vedle něho.
„Tak nesázej. Stejně vyhraješ hovno,“  řekl mu v duchu.
„Tak vám to třeba vyjde příště,“ pronesl.
„To už si říkám dvacet let.“
„A budeš, si to ty troubo říkat dalších dvacet,“ pomyslel si v duchu Oldřich.
„To máte tedy výdrž. Kdo ví. Třeba si budete brzo říkat, že se vám to mnohaleté čekání na tu výhru vyplatilo,“ řekl mu.
„Je to vo štěstí. Věřím, že jednou přijde,“ zkonstatoval pan Kolář.
„Kulový. Ta tvoje víra ve štěstí v sázení je stejně už napojená na umělou výživu. Jen si to nechceš přiznat,“ vytanulo na mysli Oldřichovi.
„Jo, štěstí je přeci jen muška zlatá,“ mínil a zadíval se na ostatní cestující. Před ně se na sedačky posadila dvojice mužů.
„A je. Horák má noviny. To si nikdo už nemusí kupovat denní tisk,“ proběhlo Oldřichovi hlavou.
„To je strašný. Voni vytunelujou stovky miliónů z banky a ty dotyční tvrděj, že to není pravda!“ pronesl nahlas pan Horák.
„A Klimeš začne zase kritizovat poměry,“ usoudil vzápětí v duchu.
„Parchanti! Všechny bych je zavřel! Když nám vládne taková pakáž, tak se nesmíme divit! Tenhle stát to vede vod deseti k pěti,“ vyhrkl pan Klimeš.
„A teď se určitě vozve Kudrna,“ pomyslel si Oldřich.
„Hlavní je, že jste je tenkrát volil,“ pronesl pan Kudrna.
„A za chvíli se to tady bude hádat,“ vytušil Oldřich, načež se opravdu strhla ostrá debata, co kdo, proč a jak.
„Teď už jen schází, aby mne začal votravovat Dolejš s křížovkou,“ řekl si v duchu. A vzápětí se vedle něho ozval pan Dolejš.
„Voldřichu, prosím tě. Nevíš britskou legendární skupinu na sedm, co začíná na B?“  
„Zkuste napsat Bee Gees,“ odvětil mu.
„Hele, to tam sedí. Už se mi trochu rýsuje tajenka. Díky!“
„Stejně jí budeš luštit ještě, když pojedeme nazpátek,“ řekl mu v duchu.
„Tak jí určitě stačíte vyluštit dřív, než dojedeme do města,“ mínil Oldřich.
„Určitě!“
„Kdyby si nekecal. Už do ní vejráš jako husa do flašky.“
„Sakra. Ta je dneska nějak těžká,“ zahuhlal vzápětí pan Dolejš, přičemž si prsty přejížděl bradu.
„Ještě by mohla přijít nějaká pořádná chumelenice, jak hlásej. A všichni budou svorně nadávat na počasí a silničáře,“ pomyslel si Oldřich. A za několik minut autobus obklopila bílá tma.
„Dneska se do města dostaneme pozdě. Dál nemůžu jet. Před náma je kolona,“ zvolal řidič, když zastavil autobus.
„Horák začne nadávat určitě jako první,“ vytanulo bleskově na mysli Oldřichovi.
„No, to je teda v prdeli! Tahle zima je vopravdu šílená. Čert aby jí vzal!“ vyhrkl pan Horák.
„A teď určitě spustí Klimeš,“ vytušil.
„Krucinál! To zase silničáři zaspali! To je strašný! To se zase ve zprávách budou vymlouvat, že to nešlo zvládnout!“ ozval se pan Klimeš.
„A teď všichni začnou nadávat na všechno,“ řekl si v duchu Oldřich a dal si do uší sluchátka od wolkmena, zatímco cestující začali chrlit nadávky na počasí počínaje a vládou konče.