Táborák

K létu patří neodmyslitelně táboráky. A jeden mi byl inspirací k napsání téhle povídky.

Mirka se zadumaně zadívala na velké ohniště, kolem kterého její manžel Roman dával kameny, a zeptala se: „Není to vohniště nějak moc velký?“
„Co se ti nezdá? Chtěla jsi pořádný vohniště, tak jsem ho udělal!“ odpověděl jí a přitom nohou klopýtl o hrbol a s kamenem dopadl doprostřed ohniště, kde bylo velké množství dřeva.
„Zatraceně!“ zaklel a hned vstal. Pak si z vlasů sundával chrastí a potom ukázal na několik velkých zmuchlaných papírů v ohništi.
„Co tam dělaj ty papíry?“ zeptal se.
„No, ty jsou na podpal,“ řekla mu nechápavě.
„Správný táborník k podpalu papír nepoužívá!“
„Cože?“
„To bys měla vědět,“ pronesl vážně a vyházel papíry. Mirka jen protáhla obličej, myslela si své a odešla do chaty. Za chvíli se u ohniště objevil jejich syn Vítek, který nesl několik železných opékačů na buřty.
„Tatí, tohle máme na opejkání buřtíků!“ volal radostně.
„Kde jsi to vzal?“ zněla hned jeho otázka.
„To mi dala maminka.“
„Nic takovýho! Uděláme si pravý nefalšovaný táborák se vším všudy. Budeme vopejkat na klackách. A zavolej dědu s babičkou,“ řekl a rozeběhl se do kůlny, ve které za chvíli zmizel. Pak se ozvalo několik ran a také nadávek. A když vyšel, tak v rukou svíral pět klacků, přičemž měl kalhoty polité žlutou barvou.
„Ježišmarjá! Takhle špinavej přeci nebudeš sedět u táboráku!“ ozvala se jeho žena z okna verandy. On jen něco zavrčel a zmizel v chatě.
  Zanedlouho všichni zasedli u ohniště a Roman se vší vážností vzal nůž a chtěl udělat na prvním klacku špičku. K jeho překvapení byl však nůž tupý.
„No, takhle to dělat na poslední chvíli, to můžeš vopravdu jen ty,“ řekla Mirka.
„Sakra, kde máme ten druhej nůž…jaúúú!“ vyhrkl ze sebe a hned si strčil prst do úst.
„Jo, nešikovný maso musí pryč,“ ozval se děda.
„To povídá ten pravej,“ mínila babička.
„Já si skáknu pro náplast. Hned jsem zpátky,“ řekl a rozeběhl se do chaty. Když se vrátil, tak už neměl snahu pokračovat v tom, co dělal a přišla tedy řada na železné opékače.
„Nějak to nejde zapálit,“ řekla Mirka, která škrtala jednu sirku za druhou.
„Já to zapálím. Dej mi ty sirky!“ vyhrkl Roman a iniciativně škrtl zápalkou. Když několik sirek vzplálo a rychle shořelo, aniž by něco zapálily, znervózněl a do ohniště vrátil papíry.
„Tatí, ty jsi mi říkal, že zapálíš táborák bez jediného papírku,“ ozval se Vítek.
„Vono to je ještě navlhlý,“ mínil.
„To já bych to bez papíru určitě zapálil,“ pronesl rozhodně děda.
„To určitě, ale dočkali bychom se toho až ráno,“ řekla babička.
„Hlavní je, že to chytlo!“ zaradoval se Roman.
„Nějak to kouří!“ vyhrkla Mirka.
„To se rozhoří.“
Jeho optimismus však nebyl na místě, protože zanedlouho se všemi směry valil hustý kouř, který brzo díky bezvětří zahalil celou zahradu. Současně s tím se ozývalo velké množství kašlání a nadávek, což Romana vůbec netěšilo.
 Obloha na západě plála rudě v místě, kde zapadlo sluníčko. Přes hustý dým se však nikdo na tu nádhernou podívanou nedíval. Roman díky kouři do čehosi před sebou vrazil. Pak rozpoznal hranu stolu, na kterém bylo kromě buřtů i několik dalších věcí. Nárazem se však stůl převrátil a vše, co bylo na něm, spadlo na trávu.
„Ty jsi vrazil do stolu!?“ ozval se ostrý hlas jeho manželky Mirky, která se vzápětí vynořila z dýmu vedle něho.
„Já ho neviděl.“
„To jsi celej ty. Podívej se, cos udělal!“ rozkřikla se.
„Já to sesbírám.“
„Nech toho! Šlapeš po buřtech! Udělej rychle něco s tím vohněm!“
„Jdu pro papíry. Ty to rozfajrujou!“ vyhrkl ze sebe a rozeběhl se k chatě.
„Mami! Děda se pokouší rozdmýchat oheň!“ ozval se jejich syn Vítek.
„To se pokouší ten pravej. Vždyť to kouří ještě víc. Nech toho!“ rozčílila se babička.
„Nestrkej do mě! Ježišmarjá, spadly mi brejle!“ vyhrkl děda.
„Tak si je hlavně nerozšlápni!“
  Kouř se začal rozplývat a čtyři postavy v ohništi i kolem něho hledaly dědovi brýle. Do toho přiběhl Roman, který nesl velké množství papírů. A těsně před ohništěm, se pod jeho nohou ozvalo křupnutí.
„Ty jsi šlápnul na dědovy brejle!“ vykřikla babička.
„Já je neviděl!“ vysoukal ze sebe.
„Ty hodně věcí nevidíš!“ řekla mu Mirka.
„Stejně už potřebuju nový. A mám ještě jedny,“ zkonstatoval děda.
„A víš, kolik stojej nový brejle? Kdybys seděl a neblbnul tady, tak se to nestalo!“ vpálila mu babička.
  Roman mezitím trhal papíry a házel je do ohniště. Poté zapálil několik sirek a papíry chytly jasným plamenem. Brzo všechny papíry v plamenech zmizely a Mirka běžela do chaty pro další.
„To je ale fajrus!“ řekl Vítek.
„Házejte tam ty větve!“ vyzval všechny Roman a zadíval se nervózně k chatě, kam šla Mirka. Ta se za okamžik objevila a nesla velké množství papírů.
„Postupně to tam házej!“ sdělil jí hned.
„Ne, asi to tam hodím všechno najednou!“ vyhrkla a probodla ho pohledem, protože on si v klidu otevřel láhev piva.
„Ty po tom pivu nepokukuj a přikládej!“ ozvala se babička a děda se ze židle natáhnul pro štos papíru. Přitom se židle zvrátila vpřed a on dopadl zadnicí na trávu. Zároveň se také ozvalo rupnutí.
„Línej vstát. To si celej ty!“ okomentovala to babička.
„Co jsi to přinesla za časopisy. Ty já potřebuju k přednáškám!“ vykřikl náhle Roman.
„Já je vzala tam na verandě.“
„Ježišmarjá, už tam nic neházejte!“ vyhrkl a vrhl se k hromadě papírů, aby je ještě zachránil.
„Ty máš díru v kalhotách! Co sis to vzal za kalhoty!“ ozvala se babička.
„No, sou mi trochu těsný,“ mínil děda.
„Jéé podívejte! To je nádhera!“ ozval se nadšeně Vítek. A všichni spatřili, jak všemi směry létá velké množství ohořelých částí papírů a to ještě hořících. Netrvalo to dlouho a vypadalo to, jako by na zahradu pršely papírky, z nichž některé připomínaly světlušky. A na několika místech měl porost tendenci vzplanout, což opět Romana nepotěšilo.
„Že bys vstal a šel ty hořící kousky uhasit, ne!“ rozkřikla se Mirka na Romana, který poněkud zmateně hleděl na velké množství hořících kousků papírů poletujících vzduchem. Její hlas ho zvedl ze židle a za chvíli běhal nejen on po zahradě od místa k místu.
„Podívej se! Máme těma černejma papírkama zapadaný buřty!“ ozvala se po chvíli.
„Ty to přežijou,“ mínil on.
„To je teda zase táborák. Ještě štěstí, že tu vedle nás nejsou sousedi!“ vyhrkla babička.
„No co? Až tak hrozný to nebylo. Nic jsme nepodpálili a podívej se,  voheň se už rozhořívá,“ řekl děda.
„To teda brzo! A to jsme nejdříve museli vykouřit celý vokolí a pak ho ještě pokrejt takovým množstvím černých papírků?“ zeptala se babička.
Děda, raději neodpověděl a napíchl si buřt na špičku železného opékače. Ostatní ho následovali a brzo se ozývalo praskání ohně.
„Tak tohle mi připomíná studentský časy, kdy jsme v létě tábořili v přírodě,“ mínil Roman.
„To tam teda muselo vypadat,“ řekla Mirka.
„Náhodou jsme se chovali velmi ukázněně.“
„Jen do vypití prvního piva, že.“
Roman chtěl něco namítnout, ale předběhl ho jejich syn Vítek, který řekl: „Já tam přiložím!“ A hned hodil do ohně několik větších polínek, ale to tak nešťastně, že srazil Romanovi buřta do ohně.
„Ježíšmarja!!! Co děláš!“ vykřikl Roman a prudce vstal.
„Je šikovnej po tobě. Já ti říkala, abys ho nenapichoval až úplně nakonec!“ řekla Mirka.
„Do prkýnka! Byl skoro už vopečenej!“ rozkřikl se.
„Nehulákej! Máme jich ještě dost.“
Roman si prudce sedl zpátky na židli a opřel se o opěradlo, což mělo za následek, že se židle na nerovném terénu převrátila dozadu. Když padal, rozmáchl se rukama a pravou rukou zavadil o lahve na stole. Ty se vzápětí ocitly v trávě a jedna mu spadla přímo na hlavu, přičemž se její obsah vylil.
„To bych do toho kopnul!“ rozkřikl se. Ve stejný okamžik se zakuckala babička, které zaskočilo. Děda na ní chvíli nevěřícně hleděl, ale pak vstal a začal jí bušit do zad. Židle, která byla plátěná, náhle nevydržela její tíhu a poté se ozvalo rupnutí, po kterém babička seděla zaražená až skoro na zemi.
„Co děláš!?“ vyhrkl překvapeně děda.
„Co bych dělala? Pomoz mi ven!“ odpověděla mu a on ji počal tahat nahoru, ale vůbec mu to nešlo. To už k nim přiběhla Mirka a uchopila rukama židli zezadu, zatímco Roman klel vsedě na zemi. Když se konečně podařilo babičku vytáhnout ven, tak děda zavrávoral a sedl si nechtěně na okraj ohniště. Hned na to vyjekl a byl na nohách. Od zadní části kalhot se mu kouřilo a objevilo se i několik malých plamínku. Záhy se rozeběhl přes zahradu a posadil se do malého sudu, ve kterém byla voda. Zůstal však v něm zaražený sedět a nebyl schopný vylézt. A za okamžik dědu všichni sborově tahali ven.
„Jéé, podívejte! Támhle hoří strom!“ ozval se pojednou Vítek a ukázal na konec zahrady, kde od spodu hořela borovička.
„To se ti teda ten táborák vopravdu poved!“ vykřikla Mirka.
A tak všichni popadli kbelíky a nastalo hromadné běhání mezi stromem a sudy.
KONEC