Rozhovor

Rozhovory mezi vedoucími a zaměstnanci bývají všelijaké. Na poště jsem jich vyslechl spousty a jeden takový rozhovor se přibližně odehrál takhle.

Vedoucí seděla v poklidu za stolem a pravidelně vyfukovala cigaretový kouř. Pojednou však vytřeštila oči, když do místnosti vstoupil pošťák.
„Dobrý den, pani vedoucí," oslovil jí a ona se zakuckala.
„Jejda, tady je ale nakouřeno," řekl s úsměvem.
„S vámi chci mluvit!" vyhrkla ona na něho.
„Já s vámi také."
„Jak to, že jsem se vám nemohla dovolat?!"
„A kdy jste mi volala?"
„Včera, když jste doručoval."
„A v kolik hodin?"
„Dopoledne."
„Tak to jsem pobíhal se zásilkama po ordinacích. A na každé ordinaci je taková cedulka, která nařizuje, že se musí vypnout mobil."
„A proč jste mi pak nezavolal zpátky?"
„Já měl málo kreditu. A mou povinností vám není volat. Něco jiného by bylo, kdyby mi pošta dala služební mobil."
Vedoucí se rozkašlala a oči se jí za sklíčky brýlí nezvykle rozšířily.
„Pani vedoucí, proč jste mi škrtla ten přesčas, co jsem měl předevčírem? Já jsem vopravdu odcházel z práce v šest hodin."
„Měl jste jenom sto zásilek."
„To máte pravdu. Ale vy asi nevíte, že jsem ráno musel jet pro svoji dodávku do opraven. Jenže voni jí ještě neměli zpravenou. A než jí vopravili, tak bylo skoro deset. A já vyjížděl na rajon po jedenáctý. A než jsem začal doručovat, tak bylo poledne. Přesčas je tedy oprávněný. Můžu tedy do toho sešitu napsat znovu osmnáct hodin a připsat tam, že po konzultaci s pani vedoucí mi byl přesčas uznán?" zeptal se s úsměvem.
„Nikam nic nepiště!" vyhrkla ona. A přitom jí málem vytřeštěné oči rozbily skla v brýlích.
„A měla jsem na vás velkou stížnost!" řekla mu záhy ostře, přičemž se opětovně zakuckala.
„A kdo pak si stěžoval?" zeptal se jí.
„Pani Zelená z Vodárenský ulice. Byla doma a měla druhý den od pošťačky oznámení ve schránce!"
„Pani Zelenou znám. Ta bejvá skoro pořád doma."
„Tak proč jste jí oznámil!?"
„Pani vedoucí, já jí ale neoznámil."
„Jak to?"
„Tak to. Ta ulice už není v mém rajonu. Ta přeci připadla rajonu osmnáct, když se předělávaly rajony. Já myslel, že to pani vedoucí víte."
Vedoucí protáhla obličej, zamžikala očima a rozkašlala se.
„Já jsem vám řekl, co jsem potřeboval a už musím rychle na svoje pracoviště, abych brzo vyjel a neměl jsem velký přesčas, který by vás znervózňoval. A pozor pani vedoucí, dopoledne zase budu doručovat zásilky lékařům. Tak budu mít vypnutý mobil!" sdělil jí s úsměvem a odešel z kanceláře. A vedoucí se za pokračujícího kašlání halila do cigaretového dýmu.