Rozhovor-2

Jistý pošťák vedl s jednou vedoucí dost často rozhovory, po kterých na onu vedoucí sedělo přirovnání, že vyjeveně kouká jako Taras Bulba. A tento rozhovor je inspirován jedním takovým.

Pošťák zaťukal na otevřené dveře kanceláře, ve které za stolem seděla kouřící vedoucí. Ta se tvářila jako kakabus a na pošťáka pohlédla přísně.
„Dobrý den, pani vedoucí. Prý chcete se mnou mluvit,"
„To teda chci!" vyhrkla a zakuckala se.
„A o čem pak?"
„Však vy víte! Kvůli tomu včerejšku!"
„Ano, už si vzpomínám. Vy jste mi pořád volala," řekl jí s úsměvem.
„Několikrát jsem se dovolala do hlasový schránky!"
„A to proto, že jsem vám nebral mobil. A to z toho důvodu, že jsem řídil. Ono je přeci zakázáno používat mobilní telefon, když se řídí vůz. To nevíte, pani vedoucí?"
„Samozřejmě, že to vím!" řekla ostře a rozkašlala se.
„A až jsem zastavil, tak jsem vám mohl mobil zvednout."
„Proč jste se vodmítnul vrátit zpátky na ukládací poštu, abyste vyzvednul zásilku a doručil jí té paní, co si stěžovala!? Z toho bude velkej průser! Vona si bude stěžovat na generální ředitelství. A vy budete mít z toho taky velký malér!"vyhrkla, přičemž z úst vyfukovala kouř jako z výfuku.
„Nemalujte hned pani vedoucí čerta na zeď. Žádný průšvih nehrozí," řekl jí s klidem.
„Vona řvala jako protržená! A vy mi teda zdůvodněte, proč jste nejel ten balík doručit!" pronesla ostrým tónem, přičemž měla tak vytřeštěné oči, až to vypadalo, že jí vypadnou panenky.
„Za prvé, bylo už čtvrt na sedm a já v tu chvíli měl více jak tři hodiny přesčas. A to jsem ještě ani nebyl tady na poště. Za druhé, byl jsem na dálnici, na které se není snadné otočit. A jet v protisměru přes půl města jsem nechtěl riskovat. Za třetí, volal jsem holkám na tu poštu, aby mi tu zásilky připravily na dnešek, že se pro ni dneska ráno stavím. A bylo mi řečeno, že jim mezitím volala ta pani, že už tu zásilku má doma. Ono jí zmátlo druhé oznámení a ta pani volala také sem. Ale nemohla se dovolat, protože jako tradičně bylo tady vobsazeno, jelikož jste pořád visela na telefonu."
„To není pravda!" vyhrkla vedoucí a dávivě se rozkašlala.
„A tohle všechno jsem vám chtěl říct, když jsem včera pozdě večer přijel. Ale vy jste po celou dobu, co mne účtovali, tady nebyla. Tak vám to říkám až teď ráno."
„Já byla ve skladu!" pronesla s protaženým obličejem vedoucí.
„A to jste tam byla sama?"
„Samozřejmě, že ano!"
„Tak jsem vám všechno vysvětlil a jdu pracovat, abych co nejdříve vyjel a byl tady zpátky aspoň do šesti hodin," řekl pošťák a odešel. Vedoucí zůstala sedět se zkoprnělým výrazem v obličeji, načež se kanceláři rozlehl tuberácký kašel.