Ráno po flámu

Rána po flámu nejsou příjemná, zvláště když se musí jít do práce. A o tomhle je tahle povídka.

Pronikavý a drnčivě zvonící zvuk Ondru vzbudil. V první chvíli měl pocit, že zvonění zní odkudsi z velké dálky. Po otevření očí rozpoznal obrysy budíku, jehož zvonivý zvuk mu stále nepříjemně pronikal do uší. A tak se pravou rukou rozmáchl a zvonění umlklo. Budík spadl na koberec a on chvíli naprosto nechápal, co se děje. Zároveň rozespalýma očima přehlédl prostor kolem sebe. Ležel na posteli, ve svém bytě a na sobě měl tričko a džíny. S námahou se posadil, přičemž si rukou přejel hlavu, která ho bolela
„Jéé… Moje hlava,“ řekl si a snažil se rozpomenout na uplynulou noc. Jediné, co si pamatoval, byl bujarý večírek. Jinak nic víc.
„Sakra, proč mi zvonil budík?“ pomyslel si a vzápětí se ho zmocnilo zlé tušení, že je pracovní den. Vstal, ale hned ztratil rovnováhu a spadl zpátky na postel. Opět se postavil a vrávoravě došel do předsíně.  Na koberci uviděl tři pohozené bundy a šest rozházených bot. Neměl nejmenší snahu cokoliv uklidit a namířil si to do koupelny. A v ní spatřil ve vaně ležet v osušce zabaleného kamaráda Kryštofa.
„Hej, Kryštofe!“ zvolal a zatřásl s ním. On se ale jen zavrtěl a ani opakované pokusy o probuzení nebyly úspěšné. Začal tedy točit kohoutkem a vzápětí ze sprchy vystříkla studená voda. Jejím proudem byl však také zasažen a poté přepadl do vany.
„Jééé. …Co je?!“ vyjekl náhle Kryštof a oba se všelijakými pohyby snažili dostat z ní ven.
„Ondro, ty vole, co blbneš?!“ vykřikl Kryštof, načež oba vylezli z vany a zůstali zkoprněle sedět vedle ní.
„Je ráno! Je po šestý!“ vyhrkl Ondra
„Co?“
„Jo! Musíme do práce!“
„No nazdar. Zavolám do práce, že přijdeme později. Máš mobila? Já nemám kredit.“
„Já nevím, kde ho mám. Telefon je v obýváku.“
Kryštof opatrnou chůzi opustil koupelnu, zatímco Ondra se zadíval do zrcadla, v němž se mu naskytl neradostný pohled.
„Kde máš ten telefon? Žádnej tu nevidím!“ ozval se po chvíli Kryštof.
„To máš teda pěknou vopici! Je na stolku u topení!“
„Tady ale žádnej telefon není!“
Ondra za chvíli vstoupil do obývacího pokoje a nevěřícně se zadíval na stolek, kde kromě květináče nic jiného nebylo.
„To není možný. Tady včera byl!“ pronesl nechápavě.
„Jsme vůbec ve tvým bytě?“
„To víš, že jo!“
„Hele, a kde je Radim?“
„Jak to mám vědět?“
„Ten jsem přišel s námi.“
„Tak to tady někde bude.“
Prošli tedy hned byt a v druhém pokoji uviděli konec telefonní šňůry, která se táhla do pootevřených dveří skříně. V ní zpod hromady spadlého oblečení vyčuhovaly obuté nohy v džínových kalhotách.
„Halo, Radime, budíček!“ vyhrkl Ondra, přičemž s ním začal třást a vzal mu telefon, který svíral v rukách.
„Kde to sem!?“ zeptal se zmateně po chvíli Radim.
„Ve skříni u mne doma.“
„Kolik je?“
„Něco před půl sedmou.“
„Urval si konec šňůry vod telefonu!“ vyhrkl Kryštof.
„No nazdar! Musíme zavolat do práce!“ řekl Radim a vytáhl z kapsy kalhot mobilní telefon. Ten byl však vybitý.
 „Nemáte někdo mobila?“ zeptal se Radim.
„Já ho asi nechal v autě,“ odpověděl Ondra.
„Já nemám kredit,“ řekl Kryštof.
„Tak musíme do auta!“
Ondra si v tu chvíli uvědomil, že nějakým záhadným způsobem řídil auto. Všichni tři pak vyšli na chodbu, na níž potkali nadávajícího muže, který nesl rohožku.
„Někakej blbec v noci všem tady vzal na patře rohožky a vyhodil je ven!“ řekl jim naštvaně. Raději to nekomentovali a chodbou šli k výtahu, k němuž záhy došli.
Po otevření jednoho ze dvou výtahů, je ovanul zápach a zároveň se jim naskytl pohled na pozvracenou podlahu kabiny. Výtahové dveře okamžitě zavřeli a vyměnili si vyděšené pohledy.
„Myslíte, že je to vod nás?“ zeptal se Radim.
„Mám takový pocit, že jo,“ řekl Ondra.
   Mlčky sjeli druhým výtahem do přízemí a Ondra rychle vyšel před vchod a hned se pátravě rozhlédl po parkovišti.
„Nevidím nikde svoje auto!“ vyhrkl záhy vyděšeně.
„To není možný! Někde tady musí bejt!“ řekl Kryštof.
„Podíváme se kolem baráku!“ navrhl Radim a za chvíli obešli panelový dům. A záhy spatřili větší hlouček lidí s dvěma policisty, kteří stáli vedle ulice v místech, kde byl velký reklamní banner. V něm se nalézalo Ondrovo auto a on okamžitě vytušil, že jeho zaparkování v podnapilém stavu bude mít policejní dohru.
KONEC