Určitě jste také mnozí z Vás za úsvitu byli na Karlově mostě. Ještě před jeho rekonstrukcí jsem na něho dvakrát zašel. A o jedné mé návštěvě je tenhle článek.
Léto bylo v plném proudu a příznivé počasí mne lákalo k ranním fotografickým procházkám. A tak jsem se rozhodl, že si zajdu na Karlův most.
To sobotní ráno jsem ještě za tmy vstal a s pocitem fotografického blázna jsem došel na autobusovou zastávku. Cestou v autobuse i metru jsem přemýšlel kolik asi amatérských a profesionálních fotografů takhle brzo po ránu vyráží za fotografováním. Došel jsem k závěru, že jich bude určitě dost a já z nějakých důvodů patřím mezi ně.
Za zívání vycházím z metra na ulici, co je nedaleko Staroměstského náměstí a zjišťuji, že ještě panuje tmavé šero. Došlo mi, že jsem dorazil ještě před začátkem svítání. Brzo v ulicích tu a tam potkávám vysmáté lidi, co kráčejí z flámů. Napadlo mě, že bych se mohl rychle někde opít a přidat se k nim. Já však mířím pozvolna ke Karlovu mostu a pociťuji, že se mne zmocňuje fotografická horečka. Brzo mám fotoaparát v rukách a za začínajícího svrbění pravého ukazováčku jsem stanul na Křížovnickém náměstí. Za okamžik přicházím ke Staroměstské mostecké věži a naskýtá se mi výhled na liduprázdný Karlův most. Chvíli upřeně hledím na tenhle pro mne neobvyklý pohled, přičemž mi dochází, že bych to mohl vyfotografovat. Záhy procházím bránou, zadívám se na věž a snažím si vzpomenout na to, co jsem o ní četl. Zároveň mne napadlo, kolik asi už lidí touhle bránou za ty stovky let prošlo.
Na most mezitím vešla dvojice hulákajících mužů. Hned poznávám, že se jedná o cizince. Jeden z nich se postavil na ruce a po nich začal jít. Měl výdrž a tímhle způsobem odkráčel až doprostřed mostu. Tak trochu jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ho mohl napodobit, ale to jsem si rychle rozmyslel. Protože bych na dlažbě předvedl nechtěné kotrmelec.
Zanedlouho se už plně soustředím na fotografování. Atmosféra díky mlze a svítání má nádech tajemna. Skoro mám pocit, že se vše v okolí mostu vznáší v mlžném oparu. Jsem zcela pohlcen atmosférou a nevím, co mám dřív fotografovat. Za okamžik stojím užasle skoro vprostřed prázdného mostu a vnímám jen siluety soch a vzdálené obrysy domů s věžemi. Zároveň si v duchu vybavuji černobílé fotografie Karlova mostu od Sudka, Sitenského a Plicky. Ti by určitě onu mlhavou atmosféru zachytili dokonale. Po mostě chodím cikcak, sem a tam a snažím se něco hezkého vyfotografovat. To už však na most začíná proudit víc lidí. A pojednou ke svému úžasu spatřuji jakýsi pohyb na několika sousoších. V prvním okamžiku mám pocit, že některé sochy ožily. Je to však jen zdání. Několik podnapilých lidí vlezlo k sochám za rozličných výkřiků, podle nichž se dalo usoudit, že se jedná o cizince. Jiní zase na podstavcích nerušeně spí. Současně jsem si vzpomněl, že sochy jsou elektronicky chráněny a pod kamerovým dohledem. Očekával jsem, že se za okamžik objeví nějací policisté, ale zůstalo jen u očekávání. I oni asi ještě spali.
Kráčím pozvolna Karlovým mostem, na němž jsou opilci a turisté s fotoaparáty. Zmocňuje se mne takový pocit, že jsou to všichni cizinci a že já jsem tudíž jediným Čechem na mostě. Pozoruji ty nestřízlivé, jak dovádějí u okrajů mostu i na podstavcích soch. A k mému úžasu si někteří ve stoje odskakují na malou. Policisté stále v nedohlednu, a tak mne napadlo, jak by dlouho policie v jiných světových metropolích takovéhle chování na památkách tolerovala.
Raději jsem se soustředil na fotografování, protože vedle Staroměstské mostecké věžě se objevilo v mlze slunce. Mé pozornosti však neunikla zvláštní žena, která chodila od sousoší k sousoší. Všelijak je osahávala i objímala a zároveň cosi nesrozumitelného mluvila. Myslel jsem si o ní své a opět jsem fotografoval. V následující hodině ona žena opakovaně dlouze objímala všechny podstavce soch, zatímco já jsem zuřivě předstíral turistu, co je poprvé v životě na Karlově mostě. Mezitím se objevila dvojice zívajících a usmívajících se městských strážníků. Oba se prošli Karlovým mostem, zadívali se na sochu Ježíše Krista a odešli pryč.
Pokračuji ve fotografování, přičemž málem zakopnu o ležícího muže s fotoaparátem, který intenzivně stiskává spoušť. Chvíli přemýšlím, co v téhle poloze fotografoval. Nedá mi to a lehám si na dlažbu a také fotografuji. Po několika minutách mám pocit, že jsem trochu středem pozornosti kolemjdoucích lidí. Raději tedy vstávám a profotografovávám se k Malostranské mostecké věži. Pak odcházím z Karlova mostu na Kampu a přemýšlím o tom, co jsem vše viděl.
