Rána na jisté poště byla mnohdy velmi rušná a někdy jsem si říkal, že by to mohla být docela dobrá poštovní reality show.
Zaměstnance by šlo rozdělit do tří skupin. Mezi tu první, co chodila do práce před začátkem pracovní doby, jsem patřil i já. Mohl bych se tedy s nimi označit za ranní poštovní ptáčata nebo také za blázny s povolání. Do druhé skupiny patřili ti, co se trousili těsně před začátkem pracovní doby nebo po jejím začátku. Těm by se mohlo říkat dochviláři, kterých však moc nebylo. Velmi početnou skupinu tvořili ti pošťáci, co přicházeli do práce s půlhodinovým a i třeba hodinovým zpožděním. Našli se i tací, kteří dorazili i mnohem později a někteří jedinci nepřišli třeba vůbec. Pro ty poslední jmenované se hodí přirovnání-Možná, že i přijdou do práce.
Když se takovýhle zaměstnanci uráčili do práce dostavit, tak u některých bylo sázkou do loterie, v jakém stavu přišli. U jistých jedinců hrozilo, že střízlivostí zrovna oplývat nebudou. Pokud vedoucí nebyli nijak zvláště naštvaní, tak pozdní příchody většinou přecházeli mlčením. Spadl jim totiž kámen ze srdce, že vůbec ti zaměstnanci přišli. V opačném případě na každého spustili vodopád ostrých slov v tom slova smyslu, jak si to představují chodit takhle pozdě do práce. Ti dotyční si z toho většinou nic moc nedělali, protože to zažili už mnohokráte.
Vzpomínám si, jak jednoho rána byl vedoucí nebývalé iniciativní a kontroloval všechny zaměstnance, kteří se zapisovali do knihy příchodu, přičemž sledoval hodiny. Po začátku pracovní jako tradičně dost podpisů v knize chybělo. Rychle začal zjišťovat, kdo z chybějících má dovolenou nebo marodí. Většina těch, co ještě nepřišla, však měla do práce přijít, a tak začal chodit s onou knihou po chodbě. Měl v plánu všechny pozdě dorazivší zaměstnance pořádně tzv. sprdnout. Jenže někdo dal avízo na vrátnici, a tak skoro všichni ti, co přišli pozdě, přelezli plot, který ohrazoval pozemek pošty. Na poštu se dostali přes nakládací rampu, zatímco vedoucí je marně vyhlížel. Dokážete si určitě představit, jak se vedoucí tvářil, když zjistil, že ti zaměstnanci se mu vesele smějí na hale.
Občas po ránu někdo z nějakých důvodů přišel do práce se svým psem. Jeden takový pes byl asi z poštovního prostředí dost vyjukaný, protože na chodbě ze své zadnice vypustil psí exkrement. Ten komu patřil, si toho buď nevšimnul, nebo se prostě rychle vzdálil. A jak už to bývá, do toho exkrementu zákonitě někdo šlápnul. Stalo se to jedné pošťačce, které však současně na chodbě podjela noha. A tak se za okamžik chodbou rozlehl její výkřik, během něhož se rozplácla. Je vám určitě jasné, že psí exkrement díky její noze zcela změnil tvar a poněkud se rozmázl na povrchu podlahy. Pošťačka v ten moment už věděla, co se stalo, rozeřvala se jako tur a o chvíli později utíkala za jekotu do koupelny. Mezitím z kanceláře vyšla užaslá vedoucí, která také do rozmázlého exkrementu šlápla a i ona se rozkřičela z plných plic.
O ránech na jisté poště by se toho ještě dalo napsat mnoho, ale o tom zase třeba někdy jindy.
