Před svatbou-2

A je tu pokračování o rodině, co se chystá na svatbu svého syna. Část druhá závěrečná

Děda Ivan seděl na křesle u stolu a všem barvitě vyprávěl, jak probíhal jeho svatební den.
„A když jsem si měl s babičkou navlíct prstýnky, tak sem je najednou nemohl v náprsní kapse saka najít. Ke svému zděšení jsem prstem nahmatal ve vnitřku kapsy díru. V tu chvíli jsem se zpotil jako ta kostelní myš. Všichni na mne koukali a pan farář vytušil, že se něco stalo. Hned rukou ukázal na podlahu a mně bylo jasný, že mi na ní spadly. A taky, že jo. A při vohýbání pro ně mi prasklo ve švu kvádro, spadly mi brýle a vypadlo mi z nich sklíčko. Inu, takový trapas v kostele bych nikomu nepřál,“
„Tak to se určitě Radkovi nestane!“ mínila Eva.
„To určitě ne,“ vysoukal ze sebe Radek, který si opakovaně zasouval dlaně do kapes saka.
„Kde máš vlastně Radku prstýnky?“ zeptala se Eva.
„Táta je má při sobě,“ odvětil.
„Jak to, že je máš při sobě?“ vyhrkla tázavě Eva.
„Radek mi je dal v tom baru, aby je neztratil,“ řekl Luboš, který tušil, že nastane rozruch.
„Proč jsi je tam nesl!?“ zeptala se ostře Eva.
„Chtěl jsem je ukázat kámošům.“
„Kde jsou ty prstýnky!?“ vyjekla Eva a postavila se.
„Já je měl v kapse v tom voblečení…,“ soukal ze sebe Luboš.
„Ty si je nevyndal z kapsy!?“
„Asi tam zůstaly, nikdy je tady nevidím,“ mínil Luboš.
„To se mi snad zdá!“
„Nezdá,“ pronesl děda.
„Vokamžitě utíkej do prádelního koše a najdi ty prstýnky!“ vykřikla Eva, což Luboše téměř katapultovalo z gauče. A za chvíli z předsíně létalo do místnosti různé oblečení.
„Ty to voblečení házíš jako večerníček ty listy,“ poznamenal s úsměvem děda a vzápětí na stůl dopadly spodky.
„Co blbneš!“ pronesla ostře Eva a za okamžik vběhla do předsíně, přičemž jí na hlavě přistála podprsenka.
„No hledám to svoje voblečení!“ řekl Luboš.
„Ale pitomým způsobem!“
Za chvíli jej v koši objevil a rychle obrátil kapsy na ruby, ale prstýnky v nich nenašel.
„Tak v kapsách nejsou,“ řekl zkoprněle.
„Musej tady někde bejt!“ vyhrkla Eva a začal také vztekle vyhazovat zbylé oblečení. Pak se naklonila na dno prádelního koše a přejela jej prsty.
„To je teda průšvih! Ani na dně nejsou!“ vyjekla.
„Někde určitě jsou,“ ozval se Radek
„To víte, že někde jsou. Určitě se nevypařily,“ řekl děda.
„To máš pravdu, dědo, ale musí se najít! Jinak to bude bez nich na tý svatby trapas!“ vyhrkla Jana.
„Trapasy má tahle rodina pořád,“ pronesl děda.
„Teď není čas na srandu! Musíme je najít, i kdybychom tady měli všechno vobrátit naruby!“ řekla ostře Eva.
„Já je určitě měl v kapse a ještě jsem na ně koukal, když jsme přišli z baru,“ mínil Libor.
„Tak to ti tady určitě někde vypadly!“ vyjekla Eva.
„Je to možný.“
„Ty jsi pitomej! Všichni na kolena a prolezeme celou místnost!“ rozhodla Eva a záhy všichni lezli po čtyřech.
„Tak mě tak napadlo, že si tu Evo, luxovala. To ty prstýnky asi budou ve vysavači,“ řekl po chvíli marného hledání děda a všichni se na Evu zadívali přísným pohledem.
„No vidíš to! Kdybys tady neluxovala, tak by se ty prstýnky našly hned!“ vyhrkl Luboš.
„Kdyby je Radek nenosil do toho baru a ty ses tam nevopil, tak bychom je nehledali!“ řekla Eva, přičemž vstala a rychle došla k vysavači.
„Kdyby v týhle rodině zavládla nuda, tak by nám na hlavy spadly stropy,“ pronesl děda Ivan.
„Kam na ty prupovídky dědo chodíte?“ zeptala se Eva, když otevírala vysavač.
„Nikam na ně nemusím chodit. Stačí tady s vámi žít.“
„S vámi si taky užijeme svý,“
„Legrace musí bejt, i kdyby neměla bejt.“
„Radši dědo, přineste z komory tu velkou krabici. Musím do ní vysypat ten sáček.“
„Já tam pro ni skočím!“ ozvala se Jana a rázně vykročila místností k předsíni, přičemž zakopla o Luboše, který s protaženým obličejem klečel a držel se za záda.
„Tatí, co tady blbneš!“ vyjekla, když se rozplácla na koberci.
„Co blbneš ty! To mě nevidíš!?“ rozkřikl se Luboš.
„Vokamžitě se postav! Máš na sobě kalhoty vod vobleku!“ vyjekla Eva.
„Asi mám housera!“
„Já tě narovnám. Nasadím ty Nelsona!“ pronesl děda a hned k němu přistoupil.
„Táto, neblbni!“ vydralo se z úst Luboše, ale to už se on postavil k němu zády a provlékl své ruce jeho rukama.
„Počkejte chvíli! Já si skáknu pro kameru!“ řekl Radek a vyběhl rychle schody a za okamžik filmoval.
„Přestaňte voba okamžitě blbnout!“ vyhrkla Eva, když se děda předklonil a Luboš vyjekl.
„Táto! Teď mi v zádech příšerně ruplo!“
„Tak to jsme na dobrý cestě!“
„Aúú!“
„Za chvíli budeš fit!“
„Vy dva nemáte rozum! A ty to přestaň filmovat!“
„Já ho teda mám!“ ozval se Luboš.
„To víš, že jo. Jsi přeci po mně!“ řekl děda, načež oba ztratili rovnováhu. To mělo za následek, že vrazili do Evy, která za výkřiku spadla do křesla. Zároveň upustila z rukou pytlík z vysavače, který byl už otevřený a mezitím děda s Lubošem dopadli na koberec, což celé filmoval za hurónského smíchu Radek.
„Ježišmarja! To se mi snad zdá!“ vykřikla Eva.
„Bohužel se ti to mami nezdá,“ mínila Jana.
„Tak tohle se může stát vopravdu jen u nás!“ řekl Radek, který stále filmoval a přes malou obrazovku se díval na dvě ležící postavy, na něž se vysypal obsah pytlíku z vysavače.
„Táto, voni se mi ty záda daly do kupy,“ řekl Luboš, přičemž vstal a začal poskakovat.
„Tak to je skvělé. To se mi zase něco povedlo!“ pronesl děda Ivan.
„To se vám vážně zase něco povedlo! Fofrem si běžte vykartáčovat voblečení do koupelny!“ rozkřikla se Eva, která se vrhla na vysypaný obsah sáčku z vysavače.
„Zatraceně! Nikde ty prstýnky nejsou!“ vyhrkla vzápětí naštvaně.
„Někde určitě budou,“ pronesl Radek, který pořád filmoval.
„Vypni tu kameru a koukej mi pomoct najít ty prstýnky!“ rozkřikla se Eva.
„Jo! Jsou to tvoje prstýnky a tvoje svatba!“ ozvala se Jana.
„Já vím, ale už jsme je tady hledali všude.“
„Tak mě tak napadlo, že by mohli bejt zapadlý v gauči. Na něm se Luboš tak nádherně vyspával z vopice,“ ozval se děda, který vstoupil do místnosti.
„A ještě by mohli být třeba taky v akváriu,“ poznamenal s úsměvem Radek.
„I když jsem byl vopilej, tak nejsem tak blbej, abych je házel do akvária!“ ozval se Luboš z předsíně.
„Já si vzpomínám, jak si jednou v mládi v opileckém stavu házel do akvária cínový vojáčky a křičel si na ně, aby plavali,“ řekl děda a současně se sklonil ke spodní části gauče. Ve stejný okamžik totéž udělala i Eva a oba se navzájem praštili hlavami.
„Dědo, tohle zvládnu sama!“
„To vím, chtěl jsem jen pomoct.“
„Aby ten gauč byl pak k sezení,“ ozval se Luboš.
„To bude. A kdyby ne, tak aspoň si konečně po letech koupíte novej. Tenhle se jednoho dne pod našima zadnicema stejně rozpadne,“ mínil děda.
„Když se po něm budou válet vopilcové, tak se to stane,“ pronesla Eva a Luboš se ušklíbl. Pak odnímatelné části gauče dali na koberec a zasunuli své dlaně do útrob gauče.„Nahmatal jsem nějaký prstýnek!“ vyhrkl děda.
„Šaháte mi na ruku!“ pronesla Eva.
„A ty zase na tu mojí.“
„Heuréka!“ zvolal náhle děda a v jeho dlani se objevila dvojice prstýnků.
„Tak to je úžasný dědo!“ zvolal Radek.
„Je důležitý mít doma dědu!“ pronesla Jana.
„Škoda, že vás dědo, nenapadlo se do toho gauče podívat ze všeho nejdřív,“ řekla Eva.
„Hledali jsme ty prstýnky vylučovací metodou,“ mínil on.
„Bože, tady je binec!“ vyhrkla poté Eva.
„To se uklidí,“ řekl Luboš.
„Tak můžeš s tím úklidem začít!“
„Já musím být vopatrný kvůli těm zádům,“
„Já ti je když tak zase narovnám,“ ozval se děda.
„To už bych nerad zažil!“ řekl Luboš a současně se ozvalo zazvonění.
„Ježišmarja, to bude určitě teta Květa!“ vyhrkla Eva.
„Ta umí přijít pokaždý v pravou chvíli,“ mínil děda.
„Je to fakt teta!“ řekla Jana, která došla k oknu.
„Běž jí Radku votevřít!“ pronesla Eva a Radek rychle vběhl do předsíně. Za chvíli se však vrátil a v ruce držel kliku.
„Vona nám u dveří vypadla klika. A ta druhá s tou tyčkou je asi vypadlá venku,“ řekl s protaženým obličejem Radek.
„Za to určitě může ten elektrikář, když bouchnul dveřma!“ mínil Luboš.
„A dveře nám tím pádem přestaly plnit svůj účel,“ řekl děda Ivan.
„Nestůjte tady jako tvrdý Y! Ty Radku rychle vylez voknem ven a nasaď tu kliku z venku. A ty zase nasaď tuhle zevnitř!“ pronesla ostře Eva na Radka a Luboše, zatímco teta Květa opakovaně zvonila.
„Ta nám ještě prozvoní zvonek skrz zeď,“ řekl děda a došel k jednomu z oken, které otevřel. A mezitím druhým oknem hbitě vylezl Radek a poté běžel podél zdi ke dveřím.
„Zdravím tetu Květu! My nejsme hluchý jako někdo!“ pronesl nahlas děda.
„Dědo, zase se naštve jako při minulý návštěvě!“ ozvala se Jana.
„A pak byl aspoň vod ní půl roku klid.“
„Proboha dědo, dvakrát si rozmyslete, co před ní budete říkat!“ pronesla Eva.
„Třeba bych se jí mohl zeptat, kolik za ten půl rok vystřídala chlapů.“
„Jen to ne!“
Ve stejný okamžik vstoupil rychle do místnosti Luboš a v ruce držel kliku.
„Co je!? To vy dva už neumíte nasadit ani kliku?“ vyhrkla Eva.
„Vona tam ta druhá klika nikde není. Radek jí tam nikde nenašel,“ vysoukal ze sebe Luboš.
„He, he. To si jí ten elektrikář vzal sebou jako památku na návštěvu jedný bláznivé rodiny,“ pronesl s úsměvem děda.
„No nazdar!“ vydralo se z úst Evy.
„Jestli teta není ženou, co umí procházet zdí, tak poleze voknem,“ řekl rozesmátě děda.
„Nedělejte si, dědo z tohohle legraci!“ vyhrkla Eva a došla k jednomu z otevřených oken, z něhož se vzápětí vyklonila.
„Teto, já se moc vomlouvám, ale nám se porouchaly dveře. My ti pomůžeme sem oknem.“
„Nejedná se zase vo nějaký žert dědy Ivana?“ zeptala se teta, když došla k oknu.
„Za to může elektrikář. Měl při odchodu nějak naspěch.“
„Tuším, kvůli komu to asi bylo!“
„Radku, pomoz tetě do vokna. Já vás chytnu za ruce,“ řekla Eva a uchopila jí. Za okamžik se teta ocitla na spodním rámu okna v ležící poloze.
„Aúú! Moje ruce!“ vykřikla, přičemž kopla nohou Radka do hlavy.
„Nekoukej a pomoc mi s tetou!“ vyhrkla Eva na Luboše, který hned k ní přiskočil. Vzápětí však teta za výkřiku dopadla na Evu, která se ocitla na koberci, a Luboš spadl na obě dvě.
„Teta Květa oknem vchází a Janu s Lubošem na koberec sráží,“ pronesl děda, který držel v ruce kameru a vše nafilmoval.
„Já jsem si myslela, že u vás bude panovat před svatbou zmatek, ale tohle jsem vážně nečekala!“ vyhrkla teta Květa, která se držela za záda a pozvolna usedla do křesla.
„Já se vám teti vomlouvám. Dneska je tu od rána trochu blázinec,“ řekla jí Eva.
„U vás byl vždycky blázinec, zvláště když je tady děda Ivan,“ pronesla teta.
„S blázincem máte přeci taky své zkušenosti,“ ozval se děda a teta zakoulela očima.
„Já tam byla dobrovolně kvůli psychickým problémům a byla jsem na voddělení s volným režimem!“
„Jen do tý doby, než jste se nevrátila z vycházky, že.“
„Dědo, přestaňte! Dnes je hezký den a nebudeme si ho kazit vošklivýma vzpomínkama!“ pronesla Eva.
„Co jste tu proboha vyváděli?“ zeptala se teta při pohledu na rozbitý lustr, co visel až na koberec, pohozený vysavač, vysypané smetí a rozebraný gauč.
„Von tu byl elektrikář,“ řekl Luboš.
„A to vám taky spravoval vysavač a hrabal se v gauči?“
„My jsme tady teti něco hledali,“ ozvala se Jana.
„A našli jsme to!“ poznamenal Radek.
„To vám zase něco děda Ivan z recese schoval, že,“
„Já jsem nic neschoval. Ale vzpomínám si, jak jste si schovala vkladní knížku a pak jste jí několik měsíců hledala po bytě. Hledací návštěvy se staly postrachem u všech vašich příbuzných i těch vašich povedených kotrmelín,“ pronesl děda.
„Koho myslíte těma kotrmelínama!?“ vyhrkla teta.
„Ty vaše kamarádky. Mohli byste založit klub drben.“‘
„A vám by prospělo, abyste na starý kolena absolvoval kursy slušnýho chování!“
„Tak už toho nechte. Za dvě hodiny musíme bejt v obřadní síni!“ ozvala se Eva.
„To polezeme ven voknem?“ otázala se teta.
„Určitě kvůli vám nebudeme vyrážet dveře,“ mínil děda.
„Luboši! Hned k těm dveřím sežeň kliku!“ vyhrkla Eva.
„Do těch dveří ale nebude pasovat žádná klika vod těch dveří, co máme v bytě,“ řekl Luboš.
„Říkal si, že máš vod každejch dveří rezervní kliky!“
„To mám. Musel bych se podívat do komory.“
„Tak se tam rychle podívej!“
„V tom bordelu co tam je, tu kliku bude hledat ještě zítra,“ poznamenal děda.
„Tak byste mu měl pomoct,“ pronesla teta.
„Máme vůbec vozdobený auta?“ řekla tázavě Eva.
„Nemáme!“ vyhrkla Jana.
„Já se vo to postarám!“ ozval se děda, načež rychle vstal a ze skříňky vzal krabičku, která obsahovala bílé stuhy. Jednu z nich vytáhl a k úžasu všech počal po místnosti se stuhou tancovat jako nějaká mažoretka.
„A teď vám milá této, předvedu, jak se ladně dostanu voknem ven!“ pronesl a po chvíli k němu dotančil. Poté zvedl pravou nohu co nejvíce a hodlal překročit v přikrčené poloze dolní část okna. Přitom se však hlavou praštil o jeho horní rám a s protaženým obličejem spadl na koberec, přičemž se všechny stuhy z krabičky vysypaly a dopadly na něho.
„Dědo! Co blbnete! Chováte se jako malej kluk!“ vyhrkla Eva.
„Trpí stařeckou pubertou,“ ozvala se teta.
„To vokno je moc malý,“ pronesl děda Ivan, který seděl na koberci a držel se za hlavu.
„Radku, vozdob ty auta!“ řekla Eva.
„Já se teda trochu upravím, abych na tý svatbě vypadal k světu,“ mínil děda a stále si přejížděl prsty po hřbetu hlavy.
„Jestlipak ty vaši nastávající příbuzní jsou na vás psychicky připravení?“ zeptala se kousavě teta Květa
„Náhodou, babička té, co si Radek bere, je velmi šarmantní dáma. Je už několik let vdova a velmi hezky jsem si s ní popovídal. Cítím vzájemné sympatie,“ řekl děda.
„Cože!?“ vyhrkli všichni sborově.
„Že by další svatba na vobzoru?“ pronesla Jana.
„No nazdar! Mne už v týhle rodině nic nepřekvapí!“ ozvala se teta.
„Mne zase nepřekvapí, pokud zůstanete, teto Květo na vocet,“ řekl děda, když kráčel po schodech a ona zakoulela očima, přičemž otevřela ústa dokořán.
  Z předsíně se ozývalo rachocení, které se mísilo s nadávkami a do toho všeho se ozvalo pronikavé zvonění.
„Ježišmarja, kdo to může být? Za půl hodiny vodjíždíme!“ vyhrkla Eva a rychle doběhla k oknu.
„U branky je nějakej vousatej chlap. Toho vůbec neznám,“ řekla poté.
„To je táta Mirka, jak mu patří ten bar, kde jsme včera byli,“ pronesl Radek a poněkud mu ztuhnul výraz obličeje.
„Dobrý den. Je votevřeno, pojďte dál,“ zvolala na něho z okna Eva. Muž otevřel vrátka a rázně vykročil ke dveřím vilky.
„Dveře nám nejdou votevírat. Musíte k nám voknem!“ sdělila mu Eva.
„Přeji dobrý den. Já jsem Kratochvíl a chci mluvit s vaším manželem a synem!“
„Tak pojďte dál, tedy spíše polezte,“ řekla mu Eva a on hbitě vlezl oknem do místnosti.
„Dobrý den pane Kratochvíl,“ pozdravil ho Radek.
„Taky přeji dobrý den. Je mi to trapný, že vás všechny takhle ruším o svatební dni, ale bez zaplacení se vodcházet nemá!“
„My jsme se s Mirkem dohodli, že tu útratu zaplatíme po svatbě,“ soukal ze sebe Radek.
„Mirek je pitomej! Já jsem majitelem toho baru. Jen jednou jsem tam nebyl a děly se tam šílený věci!“
„Co jste tam v tom baru vyváděli!“ vyhrkla Eva.
„Pozvali si tam za mýma zádama striptérky!“
„Cóóóó!! Lubošííí!“ vyjekla Eva a z komory, co byla v předsíni, se ozvala rána, načež do místnosti vstoupil Luboš a měl kolem krku naraženou část židle.
„Lubošíí! Prej jste si do toho baru pozvali striptérky, a ještě jste nezaplatili!“ rozkřikla se na něho Eva.
„To nebyl můj nápad. To vymysleli chlapi, ale všechno proběhlo v klidu,“ soukal ze sebe Luboš, který pobledl v obličeji.
„Můj bar není žádnej striptýzovéj podnik! A všechno pití i s koktejlema bylo prej na vás. Tady je účet. A ten dělá třitísíce šetset dvacetpět korun,“ řekl Kratochvíl a ukázal dlouhý účet.
„Vopravdu tolik jo?“ zeptal se s protaženým obličejem Luboš.
„To jste se voba zbláznili! Kolik vás stáli ty striptérky!“ rozkřikla se Eva.
„Na ně jsme se složili s chlapama,“ pronesl Luboš.
„A teď potřebuju zaplatit tuhle částku.“
„Jak to, že jste mi neřekli, že v tom baru bude dámský striptýz! To bych šel s vámi!“ ozval se děda, který scházel ze schodů.
„Ježišmarja dědo! Ještě vy si z toho dělejte legraci!“ vyhrkla Eva.
„Vy jste tam v tom baru vopravdu chyběl!“ pronesla teta.
„Kdybyste tam byla vy za striptérku, tak by všichni utekli a nezůstal by tam takovej mastnej účet.“
„No dovolte!“ vyjekla teta.
„Mne hlavně zajímá, kdo uhradí tu částku,“ řekl Kratochvíl.
„Sluch mám ještě celkem dobrý, tak jsem vše slyšel. Tady máte čtyři papírky, které vás jistě potěší,“ pronesl děda a v dlani svíral čtyři tisícovky.
„To je ale moc.“‘
„Já se v tom baru určitě brzo stavím a ten zbytek peněž tam dodatečně utratím.“
„Tak vám tedy děkuji a přeji veselou svatbu a tobě Radku dobrý start do manželství,“ řekl Kratochvíl a namířil si to do předsíně.
„Oknem!“ vyhrkla Eva a on se rychle otočil a jím vylezl ven.
„A jak to tak vypadá, tak za chvíli tím voknem polezeme i my,“ mínil děda.
„Táto díky! Já ti ty peníze hned zejtra dám,“ pronesl Luboš.
„No to je strašný! Takovou vostudu jste si udělali den před svatbou!“ vyhrkla Eva.
„Stávají se horší věci. Neměli bychom už vyrazit?“ zeptal se děda.
„Tahle rodina přitahuje maléry jako magnet kov!“ ozvala se teta.
„A vy zase naopak vodrazujete vod sebe mužský,“ řekl děda.
„To už je vrchol drzosti!“
„Nechte toho, dědo! Ty si tu kliku nenašel?“ zeptala se přísně Eva.
„Vona tam někde bude,“ soukal ze sebe Luboš.
„Tak to polezeme voknem! To je teda dobrý! Vo tom včerejšku si ještě promluvíme!“ pronesla ostře Eva.
„Hlavně, že jsme bez újmy přežili tenhle předsvatební rozruch,“ mínil děda.
„Takovýhle druhý ráno už nechci zažít,“ řekl Radek.
„To já taky ne,“ mínila Jana.
„Myslím, že zážitků ještě dneska bude dost. Hejbněte kostrou, abychom nepřijeli pozdě!“ zvolala Eva.
„Vzhůru tedy Radku do instituce zvané manželství!“ pronesl děda, zatímco Luboš jako první vylezl oknem.
„Já polezu tentokrát sama!“ řekla teta a počala lézt oknem. Dopadlo to však tak, že z něho za výkřiku spadla a to přímo na Luboše, který se jí snažil zachytit. A oba se záhy rozplácli na dlaždičkách.
„To víš Luboši. Teta nemá moc příležitostí se válet po chlapech,“ okomentoval to děda.
„Už dědo, prosím vás mlčte a lezte!“ vyhrkla Eva a hned za ním prolezla i ona následovaná Janou a Radkem. Pak děda začal nahlas notovat melodii svatebního pochodu, přičemž všichni došli před zahrádku k autům a zdárně odjeli.

KONEC