Pohřeb

Někde jsem četl, že na jistém místě se za mlžných rán občas zjevuje kostel, který tam kdysi stál. A tak mne napadlo něco na tohle téma napsat.

Cesta podél lesa byla dost hrbolatá, a tak auto po ní poskakovalo. Erik tudy projížděl už mnohokráte a zjišťoval, že na cestě přibývá stále více děr i výmolů. Snažil se vyhýbat nejenom dírám, ale také občasným kamenům. Pojednou však pocítil, jak zadní kolo najelo na kámen a ozvala se rána píchlé pneumatiky.
„Krucinál!“ procedil mezi zuby a sešlápl pedál od brzd. Hned na to vozidlo zabrzdil a to zůstalo stát skoro napříč cestou. Naštvaně udeřil pěstí do volantu, vystoupil a došel k levému zadnímu kolu a uviděl to, co očekával.
„Proklatě! Ještě pár kilometrů a byl bych doma!“ řekl si, přičemž vztekle kopl do vyfouklé pneumatiky. Poté si sundal bundu a vytáhl z úložního prostoru hever i náhradní kolo.
  Výměna mu šla poměrně rychle a podařilo se mu kola vyměnit. Pojednou si však povšiml, že se lesem směrem k němu přibližuje mlha. Připadalo mu to nezvyklé, neboť takhle valící se mlhu nikdy neviděl. A než se nadál, neviděl ani na krok před sebe.
„Tak to mi teda ještě scházelo!“ pomyslel si. Z kapsy vytáhl mobilní telefon a chtěl zavolat manželce, že přijede později. Byl však překvapen, když mobil neměl žádný signál.
Mlha, se po chvíli začala rozplývat a všechno poté jen zahaloval mlžný opar. Erik si všiml ke svému úžasu, že se okolí poněkud změnilo.  První, co spatřil, byl kostel a hřbitov. Užasle se na něho zadíval, protože věděl, že žádný kostel ani hřbitov tady nikdy neviděl. Chvíli na něho překvapeně hleděl a poté šel pomalu k němu. A když se ozval zvuk zvonu, tak se zastavil. Zaposlouchal se do zvonění a začal mít dojem, že zvoní umíráček.
„Co se tu proboha děje?“ zeptal se sám sebe a šel dále.
  Mlžný závoj byl rozprostřen všude kolem a on měl pocit, jakoby se kostel se vším v něm vznášel. Po chvíli uslyšel klapot koňských kopyt i hluk jedoucího vozu. Otočil se a spatřil na cestě, na které stálo jeho auto, čtyři černé koně, jak táhnou pohřební vůz, za nímž jde zástup postav. Chtěl jít rychle k vozidlu, ale po několika krocích ustrnul. Koňské spřežení prošlo skrz jeho automobil a vůz jím také projel. A pak stejně postupně prošel i zástup postav. S pootevřenými ústy a vytřeštěnýma očima to vše sledoval, načež pohřební průvod zamířil ke kostelu a přímo k němu.
  Po chvíli se vzpamatoval, přičemž cítil mrazení v zádech i husí kůži po celém těle. Poté poodešel několik metrů od kostela, přičemž se ztuhlým výrazem sledoval, jak je rakev vytahována z vozu a pak nesena pomalu do kostela. Do něho pak postupně vstoupily všechny postavy. Několik minut nevěděl, co si má o tom všem myslet a stál strnule na místě s mrazením v zádech.
 Z nitra kostela se pojednou ozvaly chorály a zvuk varhan. Připadalo mu, jakoby zpěv i hudba přicházela z velké dálky a zároveň se to vše rozléhalo všemi směry. Zaposlouchal se do znějícího zpěvu a zvuku varhan, načež si dodal odvahy a krok po kroku se přibližoval ke vchodu do kostela. Tlukot srdce se mu přitom stupňoval a on měl pocit, že mu mrazení proniká do morku kostí.
 Chtěl pravou nohou vstoupit na první schod před vchodem kostela, ale noha prošla skrz schodem a ocitla se na zemi. Překvapením polkl a ztuhl.  Neschopen pohybu stál u schodů, na které nedokázal vstoupit. Když se rozezněl zvon, opět mu přejel mráz po zádech a současně uviděl, jak postavy vynášejí z kostela rakev. Roztřásl se po celém těle a rychle se vzdálil. Přitom hleděl na smutečně oděné lidi, jak jdou na hřbitov.
  Mlžný opar náhle počal houstnout, načež vše zahalila neproniknutelná mlha, která se po chvíli rozplynula.
Ke svému překvapení stál na volném prostranství a užasle hleděl v to místo, kde předtím viděl kostel. On, ani hřbitov či smuteční průvod nebyl nikde k vidění.
„Přece se mi to nezdálo!“ řekl si a poté spatřil o něco dále na stromě přibitou ceduli. Přistoupil k ní a uviděl na ní namalovaný kostel, přesně takový, jaký tu před chvíli viděl. A pod obrázkem bylo napsáno:
ZDE STÁVAL DO ROKU 1903 GOTICKÝ KOSTEL SV. JIŘÍ, KTERÝ ZANIKL SPOLU S NEDALEKOU VESNICÍ VRŠÁTKY.