Některé pošťácké flámy měly divoký průběh a občas se stalo, že po některém z nich se ještě něco dělo. A to je téma téhle mé ztřeštěné povídky.
Vedoucího Roberta Stehlíka probudilo troubení. Prudce se pohnul a ono ustalo. Chvíli viděl mlhavě, ale za okamžik spatřil míhající se stěrače. Nechápavě je pozoroval a až pak mu došlo, že sedí za volantem. Zároveň mu v hlavě nepříjemně hučelo. Podíval se vedle sebe a uviděl dispečera Josefa Nového, který seděl zhroucený v předklonu na sedadle. V prvním okamžiku nechápal, jak se s ním tady ocitl. Poté si však vzpomněl, že šel po práci s ním a s několika dalšími pošťáky do hospody před poštou.
„Josef! Prober se, musíme jet! Už je pozdě večer!“ řekl mu a šťouchnul do něho.
„Co je! Co se děje?“ vysoukal ze sebe dispečer.
„My jsme tu nějak usnuli.“
„Ježišmarjá, to bude doma binec! Kolik je hodin?“
„Já nevím. Já nemám hodinky. Asi jsem je někde ztratil!“
„Ty si je přeci nechal v hospodě jako zástavu.“
„Cože!“
„Tak to nastartuj. Jedeme!“
„Já mám ale vypito.“
„To já taky. Určitě už žádnej autobus nejede.“
„Co to tady smrdí?“
„Fuj! Je tady nablito!“
„Ty ses tady poblil!“
„Ty taky. Podívej se na svý kalhoty.“
„No nazdar! To jsou úplně nový kalhoty!“
„Mně je zase blbě. Zvedá se mi žaludek!“
„Tak rychle vylez ven!“
Dispečer rychle otevřel dveře a vystoupil. Hned na to se ozval výkřik a on zmizel ve výkopu.
„Co blbneš? Kam jsi to spadnul!?“
„Neptej se tak blbě a pomoz mi!“ ozvalo se odněkud ze zdola. Stehlík chtěl otevřít dveře, ale ty nešly. A tak stáhl dveřní okénko a protáhl se jím. Ke svému překvapení nedopadl na zem, ale do nitra otevřené popelnice mezi odpadky.
„Roberte, tak kde si!?“ hulákal z příkopu Nový.
„Počkej, já jsem v popelnici!“ křičel vedoucí, který se propadal hlouběji mezi odpadky. Mezitím se u poštovní dodávky otevřely postranní dveře, z nichž vypadla postava. Ta svírala v rukách trumpetu, na níž začala troubit, a poté se nahlas ozvalo:
„Jéde, jéde poštovský panáček. Má vypito a nerad vráží do adresátů…“
Pak pošťák opět začal troubit, vrávoravě udělal dva kroky, načež spadl také do výkopu a to přímo na dispečera.
„Aú! Moje hlava!“ zařval Nový.
„Neřvi! Už lezu!“ volal Stehlík, ale zároveň se praštil hlavou o víko popelnice. A ta se pojednou rozjela.
„Halóóó! Zastavte měéééé…!“ křičel a pokoušel se vylézt. To se mu povedlo, ale tím způsobem, že ležel přes horní okraj popelnice. Ta se vzápětí dostala do světel jedoucího policejního vozu a i přes skřípění brzd došlo k nárazu. Vedoucí se pak přemístil na kapotu policejního automobilu a policisté hned vystoupili, přičemž nevěřili vlastním očím. Protože o pár metrů dál uviděli stát zaparkovanou poštovní dodávku, ze které vrávoravě vylézaly postavy. Některé se pokoušely tancovat, zatímco odkudsi znělo troubení na trumpetu a zároveň s tím bylo slyšet velké množství nadávek. A přitom pozvolna začínalo svítat.
