Olivova-13

Takové doručování může být dost rušné. Na tohle téma jsem napsal poněkud ztřeštěnou povídku, která vychází ze skutečnosti.

Richard se zadíval na list sjetiny adres, načež se zachmuřil. Několik jmen mělo stejnou adresu, Olivova 13.
„Zatraceně. Už vím, co to znamená, když vrána k vráně sedá,“ řekl si po přečtení jmen a sešlápl pedál od plynu. O chvíli později se přes přední sklo zadíval na jeden dům v ulici. Na něm byla k vidění nakřivo visící modrá cedule s číslicí 13. Poté přehlédl zrakem chodník před domem. Bylo na něm volno, a tak na něho najel přední části poštovní dodávky. Pak otevřel dveře a pravou nohou chtěl stoupnout na zem. K jeho překvapení však pocítil pod chodidlem prázdno a vzápětí vodu. Než se nadál, ztratil rovnováhu a za okamžik seděl v louži, která se vytvořila v prohlubni chodníku.
„Zasra…!“ vyhrkl a hned se postavil. Sotva tak učinil, zjistil, že v žádné ruce nedrží desky, ve kterých má listy sjetiny. Ty záhy spatřil v louži. Rychlým pohybem je vytáhl, ale zároveň mu vypadl klíč. A vzápětí postřehnul, jak mizí v louži.
„To snad ne!“ pronesl naštvaně a pravou dlaň ponořil do louže. Chvíli prsty šátral a za okamžik klíč nahmatal, přičemž zaslechl hluk motorky. Nestačil se ani narovnat a vodní tříšť ho naplno zasáhla. Několik vteřin strnule stál a mžikal očima. Když se vzpamatoval, vběhl doprostřed ulice a zuřivě gestikuloval a nadával z plna hrdla. A kdyby se za ním nezačalo ozývat troubení auta, křičel by pořád.
Notně naštván, pak vykročil ke vchodu, a pokud by to šlo, metal by kolem sebe blesky.
„To se mi tady skutečně vyplatilo zastavit! Jestli nebudou doma, tak už tady nikdy doručovat nebudu!“ brumlal si sám pro sebe a přitom došel ke zvonkům.
„Hm, ty vypadaj jako po zemětřesení,“ pomyslel si, když je přehlédl.
Sotva začal luštit písmenka na nečitelných jmenovkách, pocítil za krk dopadající proud vody. Vytřeštil oči jako před smrtí, udělal prudký pohyb do strany a užasle hleděl na padající vodu.
„Vodu už néééé…!“ vyjekl naštvaně, a když proud vody ustal, hned udělal několik kroků dopředu. Pak se zastavil a zadíval se do pater. Uviděl, jak z prvního patra padá velké množství kapek a zároveň spatřil okno s květinami i starší ženu, která držela v ruce konev. Menší vodopádek se opět řinul na něho a než stačil uskočit, zasáhl ho do hlavy. Přitisknutý ke dveřím sledoval, jak opět voda dopadá na chodník.
„Tady už chybí jenom padající tašky ze střechy,“ pomyslel si a hned na to se vzduchem mihl květináč, který se na zemi roztříštil.
„Co je to za bláznivou zalejvačku?“ řekl si a udělal několik kroků do strany. Potom se opatrně vyklonil a opětovně se mu naskytl pohled na starší ženu, která v klidu dále zalévala konévkou a zjevně si nevšimla, že jedna kytka chybí.
„Hej! Spadnul vám květináč!“ vykřikl na ní. Žena nikterak nezareagovala a jen dále lila vodu spíše mimo než do květináčů.
„Ta vás neslyší. Ta je hluchá jako poleno a taky už blbě vidí,“ ozval se kolemjdoucí muž, který venčil psa.
„No, to je teda dobrý,“ mínil a vrátil se zpět ke zvonkům. Za chvíli stiskl prstem pravé ruky jeden zvonek. V mluvítku, které spíše vypadalo jako trychtýř, se ozvalo táhlé zvonění, ač on už na zvonek netlačil. Pohled na zvonek mu prozradil, že je jeho horní část zamáčknutá. Ukazováčkem na ní přitlačil, ale to nemělo žádný efekt. Přitlačil větší silou a zvonek se náhle celý rozpadl, přičemž mu jeho rozložené části spadly k nohám.
  Richard se zadíval na kousky rozlomeného zvonku a zároveň se z mluvítka ozval ostrý ženský hlas.
„Halóóó! Kdo tak zvoní!? To snad hoří?!“
„Dobrý den, tady pošta. Mám zde balíček zadarmo pro pana Knotka,“ řekl do mluvítka.
„Ten není doma!“ zněla odpověď ženy.
„Ten můžete vzít i vy.“
„Ten vyspává z vopice v tý šedý dodávce. Tak mu ho tam dejte!“
„Co?“
„Určitě tam je. A řekněte mu, že kufry má za dveřma!“
Překvapený Richard se zadíval na vozidla stojící v ulici a opravdu spatřil šedivou dodávku. Vytáhl z úložního prostoru balík, došel k ní a přes skla v zadních dveřích uviděl ležící postavu zabalenou v dece. Poté několikrát zabušil a o chvíli později zpod deky vykoukl rozespalý obličej muže.
„Haló, pošta! Mám pro vás balíček!“ zvolal na něho. Muž chvíli na něho nechápavě hleděl a potom otevřel boční dveře od dodávky.
„Co se děje?“ zeptal se zmateně.
„Tady mi to podepište. Máte ho zadarmo,“ řekl mu Richard a ukázal mu na jedno místo na listu sjetiny. Muž uchopil propisku obráceně a jejím koncem se marně snažil podepsat. Když ji obrátil tak udělal dlouhou zvlněnou čáru přes celý okraj listu.
„Kdo mi to píše?“ otázal se.
„Já vám přines balík. To není dopis.“
„Aha. Už jsem si myslel, že to je zase něco kvůli alimentům.“
„Jo, a vaše žena vám vzkazuje, že máte kufry za dveřma.“
„Už zase? Vono ji to do večera snad přejde,“ mínil a hodil balík do dodávky. Poté zavřel dveře a opět se přikryl dekou.
„Doufám, že ostatní adresáti budou v domě,“ pomyslel si Richard a vrátil se ke vchodu.
  Nějaký čas, se snažil rozluštit nečitelná jména na zvoncích, a když konečně nalezl to jméno, které chtěl, opatrně stiskl zvonek. Chvíli se nic nedělo, ale pak se z mluvítka ozvalo.
„Hola, hola. Kdopak mě to volá?“
„Tady pošta. Máte balík za pětset. Posílá vám to nějaký pan Soukup.“
„Tak to je skvělé! Já nemohu dolu a dole je určitě zamčeno. Počkejte chvíli,“ řekl mužský hlas. Richard nechápal a pak se zadíval do oken domu. Za okamžik zahlédl, jak na něho z jednoho okna v posledním patře někdo mává.
„Haló, pane pošťák. Já vám dolu pošlu takovou plošinku. Ta ten balíček unese. Je na ní pětistovka!“ volal na něho muž a on otevřel překvapením ústa, když spatřil, jak se dolů spouští pomalu plošina zavěšená na laně. Chvíli ji užasle pozoroval a pojednou se plošina zakymácela a padala přímo na něho. Uskočil do strany, ale přesně na tu stranu, jakým ona směřovala. Vzápětí si instinktivně dal nad svou hlavu balíček, na který záhy plošina dopadla. A současně se na zem snesla pětiset koruna.
„Haló! Jste v pořádku!?“ křičel muž.
„Jo, vy pitomče jeden!“ vyhrkl a vstal ze země, přičemž balíček nakopl.
„Tak to je fajn. Zavěšte tu plošinu na ten hák!“ zvolal od shora muž.
Naštvaně tak učinil, a když zásilka na plošině stoupala nahoru, adresoval adresátovi několik nelichotivých výrazů, načež muž rychle po vytažení plošiny zmizel v okně.
„Zatracenej barák. Co je to za bláznivý adresáty!“ řekl si naštvaně a zadíval se na list sjetiny.
„Ještě poslední adresát. Snad nebude doma,“ pomyslel si a přistoupil opět ke zvonkům. 
 Po stisknutí zvonku, který byl označen jménem adresáta, se náhle ozvalo pronikavé štěkání, které se vzápětí mísilo s ženským hlasem.
„Halóóó…tady pošta! Mám pro vás balíček zadarmo!!“ křikl do mluvítka. V tom se štěkot i křik ženy vystupňoval a poté se ozvala velká rána.
„Haóóoó. Kdo je tam dole?“ otázal se ženský hlas.
„Pošta!“
„Jaká pošta?“
„No, normální pošta.“
„A co se děje? Proč na mne zvoníte?“
„Protože mám pro vás zásilku.“
„Co? Jakou zásilku?“
„Balíček! Je zadarmo!“
„A to je jako pro mne?“
„Vždyť vám to povídám, že je pro vás!“
„Aha. A proč jste nešel rovnou nahoru? To je dole zamčeno?“
„Jo! Přesně, tak!“
„Já vám hodím klíče.“
„Dobře,“ pronesl nenadšeně a rychle se kryl u dveří vchodu.
„Už hážu!“ ozval se výkřik odněkud shora domu.
Richard, se jen zadíval na chodník před vchodem a čekal, na jaké místo klíče dopadnou. Avšak ony nedopadly nikam. Ještě chvíli čekal a pak se opatrně vyklonil. A v jednom okně zahlédl vykloněnou osobu, která měla naštvaný výraz v obličeji.
„Jééé! Ty klíče spadly na ten strom vpravo!“ vykřikla žena a on se zadíval na větší strom dva metry od vchodu.
„No, to se vám teda povedlo!“ řekl jí nahlas.
„Mohl byste je sundat?“ zeptala se.
„Pokusím se,“ procedil mezi zuby a došel pod strom, na němž uviděl klíče zachycené na jedné větvi.
„Tam nevylezu,“ řekl si sám pro sebe, ale pak dostal nápad. Uchopil balíček a mrštil jej nad sebe k oné větvi. Zásilka zasáhla celou větev a ta se zakymácela. Vzápětí k zemi padaly klíče i balíček. Postřehl, jak spodní část zásilky padá přímo na něho. Uskočil do strany a pokusil se ji chytit do rukou. Přitom však pocítil dopad klíčů na svou hlavu.
„Co házíte s tím balíčkem!“ rozkřikla se žena a pak pokračovala v ječení. Richard se pomalu zvedal z chodníku a přejížděl si prsty hlavu. Zároveň plně k jeho sluchu dolehlo nadávání ženy, načež uchopil zásilku i klíče do rukou. První k oknu, ve kterém byla žena, letěl záhy balíček. Žena v okně zmizela a zásilka také. Poté do okna vhodil i klíče a rychle doběhl k dodávce. A když odjížděl, tak stále slyšel ječení ženy, které zanedlouho zaniklo v dálce.

KONEC