Určitě máte také v zaměstnání různý vedoucí. Já jich na poště zažil několik a o nich je tenhle článek.
Hlavní vedoucí jisté pošty, na kterou jsem v polovině 90. let 20. století nastoupil, byl klasickým příkladem toho, jak nemá vypadat člověk ve vedoucí funkci. O tom, co se na poště děje neměl moc přehled a mnohdy byl nepříjemně překvapen děním za dveřmi své kanceláře. Za to však měl dobrý přehled o hospodách a restauracích, ve kterých se dobře vaří a pak do nich jezdil poštovními vozy v pracovní době. Tehdy jsem pochopil, jak se dá funkce vedoucího využívat či spíše zneužívat.
Velkou slabost měl pro ženy, zvláště pro některé zaměstnankyně. Tu a tam se mu nějakou podařilo"sbalit" a poštou se potom šířily pravdivé i nepravdivé drby o té či oné. Jeho manželce po nějaké době došla trpělivost kvůli jeho milostným avantýrám, a tak zažil klasické vyhození z bytu. A kam se na několik nocí uchýlil? Do své kanceláře na poště, kde se k němu přidal i jeden pošťák, co byl také vyhozen z bytu.
Jeho další vášní bylo hraní na automatech, do kterých cpal velké sumy peněz. Mnohokráte si přes den odskočil z práce do nedaleké hospůdky, v níž pak popíjel pivo a hypnotizoval hrací automat v marné naději, že mu z jeho útrob vypadne velká suma kovových mincí. A tak se občas stalo, že když na poštu zavítala neohlášené nějaká návštěva z vedení, tak směnový vedoucí si vymýšleli, že on je služebně mimo poštu. A vedoucí pak byl nepříjemně překvapený, kdo že to na něho v kanceláři čeká. Vzpomínám si, jak jednoho pozdního odpoledne vrávoral v podnapilém stavu po poště a mámil ze zaměstnanců peníze na hraní. Staří poštovní mazáci ho poslali do určitých míst a on uspěl až u jedné směnové vedoucí.
Smutně úsměvně bylo to, že se skoro jako poslední dovídal o průšvizích a problémech, co se staly na poště nebo pošťákům. To pak za křiku vyběhnul z kanceláře a záhy běhal po hale jako ta fretka. A pro něho zcela platilo lidové rčení: Pozdě bycha honiti.
Jeho zástupkyní byla velmi nepříjemná žena, o níž se proslýchalo, že se do téhle funkce dostala přes jeho postel. A přezdívka Prdelatá siréna jí pasovala jako ulitá. Hodně se vyžívala v ječení a též jí moc dobře dělalo"pérovat" podřízené, což dělala zajímavým způsobem. Nejdříve začala mluvit normálně a postupně zvyšovala hlas. Ke konci pak už téměř ječela a každý měl pocit seřvanosti. Mnohokráte jsem byl svědkem toho, jak na někoho naklusala s hlavním vedoucím a pak trapně papouškovala skoro stejná slova, co říkal on. A ti dotyčný měli přitom pocit, že vedoucímu funguje jako ozvěna. A v těch dnech, kdy vedoucí z nějakých důvodů"nefungoval", i když byl na poště přítomen, tak šéfovala rázně a hlučně všem. Její neoblíbenost dosáhla na poště dost velkých rozměrů a jednou jí dokonce někdo něčím natřel sedačku židle. A když si sedla, tak se poštovní budovou okamžitě rozlehl její příšerný jekot. Ono potkávat tuhle směnovou vedoucí nebylo ničím příjemným. Kvůli postavě šla těžko obejít a zepředu hrozilo, že vás probije pohledem nebo na vás spustí jekot. A ze zadu díky jejímu pozadí jste měli pocit, že budete zavaleni. A o dalších vedoucích zase někdy jindy.
