O přestávce

Inspirováno mými školními léty v 80. letech 20. století.

Patrik seděl na židli u lavice a pátravým zrakem se rozhlížel po třídě. Pak vytáhl láhev s vodou a umělohmotné vajíčko. V jeho vnitřku byl nasypán prášek zvaný šumák, co se rozpouštěl ve vodě a pak se pil. Do jedné půlky vajíčka nalil vodu, pak rychle obě části dal dohromady a neúplně napevno zavřeným vajíčkem pořádně zatřepal. Zároveň se zadíval uličkou mezi lavicemi na jednu lavici, u které seděly dvě spolužačky.
„Trochu rozruchu neuškodí,“ řekl si sám pro sebe, načež se mírně vsedě shýbl a mrštil vajíčko po podlaze. To se za okamžik dokutálelo k nohám sedících spolužaček a vzápětí se ozval zvuk, co připomínal puknutí, po němž následoval dvojitý výkřik.
„Kterej debil!“ vyjekla jedna z dívek, která měla postříkané punčochy.
„To si byl ty, co!“ vykřikla naštvaně druhá dívka na Mirka, co seděl o dvě lavice za nimi.
„Co já!? To já ne!“ vyhrkl on, ale to už obě vstaly se sešity v rukou a vzápětí Mirek prchal před spolužačkami za hulákání mnoha přihlížejících.
„To se ti zase něco povedlo,“ oslovil Petr Patrika.
„Inu, vládnul tady nějak moc klid,“ pronesl Patrik.
„Hlavně, že jsi zatím v klidu ty.“
„Proč bych neměl být v klidu?“
„A jak se ti sedí?“
„Jak sedí?“ otázal se a hned se díval na židli i pod ní.
„Aby si vůbec vstal.“
„Cóóó!“ vyhrkl a rychle se postavil na nohy. Současně se však s ním zvedla i židle.
„Co to má znamenat!“ vykřikl a oběma rukama se snažil ze své zadnice sundat židli. To se mu podařilo, ale od kalhot se mu začalo táhnout cosi dlouhého a bílého.
„Co to je!“ rozkřikl se.
„Není nad kvalitní žvejkačky!“ pronesl rozesmátě Petr.
„Já tě roztrhnu!“ vyhrkl ve tváři brunátný Patrik, přičemž se konečně zbavil židle.
„Túdle, núdle!“ ozval se Petr, jenž se sprintem rozeběhl napříč třídou pronásledován Patrikem. Petr však vzápětí vrazil do Mirka, jehož dostihla dvojice dívek. A tak následně vznikla na podlaze valná rozkřičená hromada, v níž se mlátil každý s každým.
„Tak mám pocit, že někteří budou mít problém se dostat z puberty,“ mínil Lukáš.
„Prostě s někým ta puberta mlátí víc. Nezahrajeme si pinčes?“ zeptal se David a vytáhl z tašky dvě pálky na pink ponk.
„To je dobrej nápad!“
Oba poté došli k lavici, co byla v zadní části třídy a na ní si začali pinkat, ale jen do té doby, než letící míček prolétl otevřeným oknem ven.
„To je teda bezvadný! Venku je chumelenice a jsem zvědavej, jak ten míček najdeme!“ vyhrkl David a zadíval se z okna.
„Ten najdeme!“ pronesl rozhodně Lukáš a jako první prolezl oknem, co bylo v přízemí. Oba poté začali hledat míček ve sněhu a David jej zanedlouho našel.
„Ty parchanti nám zavřeli vokno!“ vykřikl Lukáš, když uviděl za okny šklebící se tváře.
„Koukejte nám fofrem votevřít!“ rozkřikl se David, ale za skly se objevily z dlaní dlouhé nosy.
„Hele, v béčku mají votevřený vokna!“
„To jim teda nedaruju!“ pronesl naštvaně Lukáš a oba se rozeběhli sněhem, zatímco ve třídě se začalo schylovat k dalšímu rozruchu.
„Ty ale pelášej, co!“ pronesl s úsměvem Patrik, který přes okno sledoval v husté chumelenici siluety dvou běžících postav.
„To se nám vrátěj do třídy dva sněhuláci,“ mínil Petr.
„A budou asi pěkně naštvaný!“
„A ty bys nebyl, kdyby ti někdo zavřel vokno?“
„Legrace musí bejt. Hele, Robert vyrábí vlaštovky. To bychom mohli zase udělat leteckej den. Vostatní se určitě přidaj!“ vyhrkl Patrik a oba se hned vrhli k lavici. Brzo z pijáků a ze stránek sešitů složili několik vlašťovek, které zanedlouho létaly křížem krážem třídou. A jelikož se do výroby zapojili i ostatní, tak se třídou míhalo desítky vlašťovek a v místnosti to pojednou začalo vypadat jako o nějakém papírovém vlašťovkovém dnu.
„Au!“ vyhrkl Patrik, jemuž se špička vlašťovky zapíchla do ucha.
„To byla trefa!“ ozval se Petr, kterému však do otevřených úst vlétla maličká vlašťovka, přičemž on zakoulel očima a vyprskl jí.
„Jestli si mi jí zničil, tak tě nakopnu!“ rozkřikl se Mirek, jenž onu vlašťovku vyrobil.
„A já tě taky nakopnu! Málem jsi mi propíchnul bubínek!“ vyhrkl Patrik.
„Kdybys nekecal!“
„Já ti dám, že kecám!“ pronesl naštvaně Patrik a hodil jeho směrem dvě vlašťovky a namířil si to k němu.
„Ty jsi mi tu vlašťovku celou voslintal!“ rozkřikl se Mirek a rozeběhl se také k Petrovi. Ve stejný okamžik do třídy vstoupil Lukáš a David, kteří se oknem sousední třídy dostali zpátky do školy. V rukách svírali několik sněhových koulí a svou pozornost hned zaměřili na ty, co se jim předtím smáli za zavřenými okny.
„Hele, přišli sněhuláci!“ vykřikl někdo škodolibě a oni vzápětí mrštili sněhové koule. Patrik pocítil, jak se mu jedna z nich rozprskla o hlavu, přičemž Petr byl zasažen hned dvěma najednou. Do minuty byla všechna okna ve třídě otevřena a okamžitě se rozpoutala zuřivá koulovačka, do níž se zapojili všichni.
„Máňa! Uděláme Brusel!“ vykřikl pojednou Patrik, což byl signál k valné hromadě. Tahle podivná zábava vznikla po fotbalové tragédii díky televizním záběrům, které zachycovaly šílené tlačenice davů.
Vašek, jemuž všichni říkali Máňa, se vrhl na podlahu v zadní části třídy a na něho se vzápětí sesypali ostatní spolužáci. Patrik byl z valné hromady náhle natlačený do otevřené skříňky, jejíž vnitřek zcela vyplnil.
„Jak se ti tam líbí?“ zeptal se ho škodolibě Petr, který se snažil zavřít od skřínky dvířka.
„Ty debile!“ rozkřikl se na něho a nohami kopal do dvířek. Poté se zdárně z ní dostal a začal Petra honit. Dohonil ho na opačném konci třídy, zatímco někteří povzbuzování ostatními se vrhli do další valné hromady. Ve stejný okamžik však do třídy vstoupila ředitelka školy, kterou přilákal hluk. A té se naskytl pohled na neuvěřitelný binec. Stěny i tabuli zdobily mokré fleky, podlaha byla na mnohých místech mokrá a všude se válely papírové vlašťovky s penály a učebnicemi. A vlasy se jí zježily, když spatřila zmítající se těla na hromadě v zadní části místnosti. Rozkřikla se a rázným krokem si to namířila uličkou mezi lavicemi. Ve stejný okamžik do ní vrazil Patrik a Petr, kteří vrávorali v závěsu, co na ně spadl. A oba se nestačili divit, kdo jim ho sundal, načež ona zrudlá zlostí došla nakonec třídy. Někteří se zavčas přemístili do lavic, ale zbývající ke svému zděšení hleděli na brunátnou a rozkřičenou ředitelku. A tak skončila jedna přestávka, na kterou ve třídě hned tak nikdo nezapomněl.
KONEC