O jednom panu vedoucím

Vedoucí jsou různí. Někteří svou funkci zvládají, ale najdou si i tací, co vedoucími vůbec nemají být.

 Úplně klasickým případem někoho, kdo je vedoucím a nemá jim být, byl pan L. Tento pán byl jednoho krásného dne povýšen do pozice hlavního vedoucí pošty, a tak ráno přišel k úžasu všech v obleku a zcela vážně všem sdělil, že pro všechny bude odedneška pan vedoucí. Samozřejmě, že staří mazáci, kteří se s ním léta znali, mu hned se smíchem ostře vynadali. A tak mu rychle spadla čelist a rozplynuly se mu iluze. Tudíž pan L. byl vedoucím jen pro někoho, přičemž respekt neměl skoro žádný.
 Jeho velkou slabostí bylo pití, hrací automaty a ženy. Bylo pozoruhodné, jak se všem těmhle vášním dokázal věnovat i ve své pracovní době. Byl pověstný úlety se svými podřízenými ženského pohlaví. Když nastoupila nějaká nová pracovnice, tak se kolem ní hned točil a občas to vypadalo, že se neudrží a vrhne se na ní. Samozřejmě, že pro něho za čas platilo přísloví: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. V jeho případě by však spíše mohlo platit: Tak dlouho se chodí za milenkami, až na to manželka přijde.
 Jednou jsem brzo ráno přišel do práce, a když jsem kráčel po chodbě, tak se mi naskytl pohled na pomalu otevírající se dveře kanceláře vedoucího. To mne velmi udivilo, poněvadž takhle brzo nikdy vedoucí do práce nechodil. V prvním okamžiku jsem si myslel, že z kanceláře vyjde uklízečka, ale ke svému překvapení jsem spatřil pana vedoucího. Hned mě napadlo, že díky alkoholickému opojení byl donucen přenocovat na poště. Vzápětí jsem však ke svému úžasu uviděl na něm pyžamo a tohle zjištění mi vyrazilo dech. Na pozdrav jsem se zmohl až po delší chvíli. Vedoucí byl mou přítomností notně překvapen, načež s vytřeštěnýma očima zmizel v kanceláři. Vůbec jsem nechápal, co si mám o tom myslet. A ještě to ráno si všichni zaměstnanci povídali o tom, jak vedoucí přespal v kanceláři s kufry, protože ho manželka vyhodila z bytu.
  Další povedená historka se seběhla během jednoho dne. Vedoucí si jako obvykle kolem pravého poledne odskočil z kanceláře do hospůdky, která byla přímo naproti poště. Jak měl ve zvyku, tak si dopřál pivo, aby zároveň začal mincemi plnit vnitřek hracího automatu. Přitom marně očekával, že veškeré kovové peníze z automatu vypadnou. Mezitím na poštu přijela neočekávaně ředitelka obvodu a o směnovou vedoucí se pokoušely mrákoty. Paní ředitelka si rozhodně nepřijela popovídat o tom, jaké je venku pěkné počasí, ale o malérech a průšvihách zaměstnanců zdejší pošty, které opakovaně přesáhly všechny meze únosnosti. Zatímco pan L. popíjel pivo a dobrovolně finančně přispíval majiteli hospůdky, tak ředitelka toužila po setkání s ním. Směnová vedoucí si narychlo vymyslela, že pan vedoucí musel někam služebně odjet. A protože v té době ještě nebyly mobilní telefony, tak jeden ze zaměstnanců se po čase vyplížil z pošty a utíkal do hospůdky sdělit panu L. nemilou novinku. Proslýchá se, že málem u hracího automatu omdlel, načež se vzpamatoval a bez zaplacení vyběhl s pěnou u pusy z hospůdky. Ještě nikdy tak rychle na poštu neběžel a před paní ředitelkou stěží popadal dech. A pak si vyslechl spoustu nepříjemných, leč pravdivých věcí.
  I další historka má souvislost s hospůdkou naproti poště. Ten večer do ní pan L. zašel s několika pošťáky a jako vždy s pivem skončil u hracího automatu. Popíjeli a hráli samozřejmě i ostatní, a když pokročil čas, tak pan vedoucí dostal nápad, že všechny rozveze domů poštovní dodávkou. A tak alkoholem posilnění pošťáci vlezli do přepravního prostoru dodávky. Pan L. usedl za volant, samozřejmě v nepříliš střízlivém stavu a vůz s prozpěvujícími zaměstnanci vyjel od poštovní budovy. Jenže hned na první křižovatce, co byla poblíž pošty, se ozvalo skřípění brzd, po němž následovala rána. Kromě promáčknutých plechu se naštěstí nikomu nic nestalo. Ti, co se nacházeli v nákladovém prostoru dodávky, vzali vrávoravě nohy na ramena a pod pláštíkem tmy utekli co nejdále. Po poště se pak šuškalo, že když přijeli dopravní policisté, tak ke svému překvapení nalezli za volantem dodávky zpívajícího pana vedoucího. Panu L. však brzo do zpěvu určitě nebylo, jelikož mu byl zabaven řidičský průkaz a tahle historka se roznesla poštovními tam-tamy rychlostí blesku. Pan vedoucí ještě mnohokráte zaperlil a nejenom on. Ale o tom zase někdy jindy.