Roman si několikrát protáhl ruce, přičemž udělal na lyžích dva rychlé dřepy a pak řekl: „Pojedeme lehkou a nedlouhou trasu, kterou moc dobře znám. Tudíž se není čeho bát.“
„Něco podobnýho si říkal v létě, když jsme šli na ten výlet. A skončili jsme zcela mimo trasu v šílený džungli,“ řekla mu manželka Jana.
„Protože ta trasa byla změněná a byla blbě značená,“ pronesl pohotově Roman.
„Tatí, a odkud vyrazíme?“ zeptal se jejich syn Ondřej.
„Sjedeme tenhle kopeček. A pak vás povedu,“ řekl Roman, načež se hůlkami odpíchl a najel na svah.
„Co se tak ženeš!? Nic nám přeci neuteče!“ ozvala se Jana, která se synem také počala sjíždět kopec. A oběma se za okamžik naskytl pohled na Romana, jak se pod svahem mihl těsně kolem zaparkované rolby. A vzápětí na lyžích zavrávoral, rozhodil rukama a dopadl k okraji prohlubně, do které po břiše sjel.
„Jéé…, tatínek se rozplácnul jako žába!“ vyhrkl Ondřej.
„To dnes uvidíš Ondřeji ještě několikrát,“ zkonstatovala Jana.
„Já zkouším tvrdost sněhu,“ ozval se Roman poté, co po čtyřech lezl z prohlubně.
„Tak já ten sníh taky vyzkouším!“ řekl Ondřej a odrazil se několikrát hůlkami. Za okamžik schválně před prohlubní spadl a sjel přímo na Romana.
„To se bojíš říct, že si normálně spadnul!?“ vyjekla Jana, která hned k nim dojela. Její snaha o postavení syna na lyže skončila podjetím jejích lyží, což mělo za následek pád na oba dva. A vzápětí všichni tři skončili na dně prohlubně.
Slunce svítilo z modravé oblohy na zasněženou krajinu, po níž se pohybovala trojice postav na běžkách. Roman se neustále otáčel na Ondřeje i Janu, přičemž povídal, co vše v minulosti na horách zažil. Jeho manželka vytušila, že některé historky jsou v jeho podání na hony vzdálené skutečnosti, ale byla ráda, že jejich výlet na běžkách probíhá v klidu. Ten však neměl mít dlouhého trvání.
Roman se před pointou jedné historky otočil na Ondřeje zrovna v tu chvíli, když před ním byla velká větev obtěžkaná sněhem. V následujících vteřinách se ozval jeho výkřik, který doprovázelo rozkývání větve, přičemž z ní spadla vrstva sněhu. Ondřej i Jana poté spatřili na pohupující se větvi modrého kulicha, ale Romana nikde.
„Do prd…!“ uslyšeli vzápětí jeho hlas, načež o něco dále v lese uviděli malý převrácený krmelec, pod nímž byl Roman.
„To máš z toho, že plácáš blbosti!“ řekla mu Jana.
„Mne ta větev praštila a vodmrštila!“ soukal ze sebe Roman.
„Poničil si zvířátkům krmelec!“ ozval se Ondřej.
„Já se, na to vy…“
„Nebuď sprostej! A kdyby si sháněl náhodou kulicha, tak ho máš na tý větvi!“ vyhrkla ostře Jana. A následné pokračování výletu probíhalo v nezvyklém tichu.
„Tak si ten náš výlet trochu zkrátíme, ale zpestříme. Tuhle stráň, co je před námi, sjedeme, protože pod ní vede další trasa, která nás dovede zpátky k hotelu. Opatrně teda sjedeme dolů,“ řekl Roman, když jeli nad svahem.
„Hlavně se vobloukem vyhni tý chatě! Znáš se!“ ozvala se Jana.
„Neměj vobavy!“ pronesl Roman a rozjel se na stráň jako první. Horní část hodlal sjet ve velkém oblouku, což se mu dařilo. Ale poté, co se musel vyhnout nerovnému zasněženému povrchu, tak uviděl přímo před sebou dřevěný záchod. A v následující vteřině postřehl, jak se u něho otevírají dveře. Ještě stačil zahlédnout užaslý výraz muže a vzápětí se ozvala rána doprovázená skřípotem, načež dveře od záchodu svištěly po svahu a Roman vleže na nich. Překvapený muž pak uslyšel ženský křik, přičemž spatřil náraz Jany do sněhuláka. A než se vzpamatoval, zaslechl za sebou varovný výkřik a o chvíli později byl sražen Ondřejem.
A tak se vzápětí pod strání skupině běžkařů naskytl pohled na tři padající a ječící podstavy, zatímco čtvrtá postava vleže hlasitě a sprostě nadávala.
