Když si na pošťáka zasedne smůla

Určitě jste take někdy měli den, kdy se vám lepila smůla na paty. Pár takových dní jsem také na poště zažil.

Poštovní dodávku zastavil Patrik u chodníku a sotva z ní vystoupil, tak mu pravá noha podklouzla. Zadíval se překvapeně pod ní a uviděl velký rozmáznutý psí exkrement.
„No to by se jeden z toho posr…!“ řekl si naštvaně a rychle si to namířil k blízkému trávníku, na kterém se snažil podrážku co nejvíce očistit.
„To je strašný, viďte?“ ozval se starší muž jdoucí kolem.
„Jo, to je,“ odpověděl.
„Když šlápnete do hovna, tak byste si měl vsadit. Mohlo by vám to přinést štěstí.“
„Hm, vo tom pochybuju.“
  Pak se vrátil k dodávce, otevřel její boční dveře a ve velkém množství poskládaných balíků začal hledat jeden konkrétní.
„Sakra, kde je?“ řekl naštvaně po chvilce marného hledání a poté vlezl do dodávky. Neúspěšně jej hledal ještě nějakou dobu, a když konečně našel onu zásilku, tak se náhle boční dveře samy od sebe zavřely. Okamžitě se je snažil otevřít, ale ty se nějak zasekly.
„Do prd…. Co to s nima je?“ vyhrkl naštvaně a oběma rukama se je opět pokoušel otevřít, ale zase neúspěšně. Když se totéž opakovalo ještě několikrát, vyvstal mu na čele pot. Pak se rozhodl přes zásilky přelézt k zadním dveřím. Nebylo to jednoduché lézt přes balíky rozdílných velikostí, které byly naskládané až skoro ke střeše dodávky. A vzápětí mezi ně zapadl.
  Několika kolemjdoucím se záhy naskytl pohled na rozkývaný poštovní vůz, z něhož se ozývaly podivné zvuky.
„Hele podívej! Ti pošťáci to snad dělaj mezi balíkama!“ řekl jeden ze dvou kluků, kteří procházeli kolem něho. Druhý opatrně přistoupil k dodávce a zadíval se okénkem v zadních dveřích. Naskytl se mu pohled na hromadu balíků, z nichž se vynořila hlava pošťáka, která se netvářila zrovna přátelsky. Lekl se a oba rychle utekli pryč.
  O chvíli později se prudce otevřely zadní dveře a kromě velkého množství zásilek vypadl na ulici i nadávající Patrik.
„Zatracený balíky!“ procedil mezi zuby vsedě mezi rozsypanými zásilkami, načež zpod sebe vytáhl poněkud rozplácnutý balík. Ostatní zásilky poté naházel zpět do dodávky a onen rozsednutý balík se snažil zformovat do tvaru, který by působení jeho zadnice příliš nepřipomínal. A s ním záhy došel ke vchodu do domu.
  Když chtěl zazvonit na jeden ze zvonků, tak mu náhle vypadl z ruky klíč od dodávky a propadl železnou rohoží před dveřmi.
„No to snad ne!“ vyjekl a chvíli koukal zkoprněle na klíč pod rohoží. Shýbl se, vsunul prsty pravé ruky do mřížky a snažil se klíč zachytit za jeho kroužek. To se mu ale nepodařilo a prsty mu nešly ani vytáhnout zpět. 
  Uběhlo několik minut a on stále seděl na bobku, přičemž sprostě klel. Nakonec se mu prsty podařilo vytáhnout, načež rukama začal zdvihat a odtahovat železnou rohož. Ve stejnou chvíli se však otevřely dveře od domu a z nich vyběhl postarší muž, který o povytaženou rohož klopýtl.
„Co to tady vyvádíte!?“ vyhrkl naštvaně poté, co přes něho přepadl a rozplácl se na dlaždičkách.
„Spadl mi tam klíč, tak jsem ho vytáhnul,“ odpověděl mu, přičemž oba vstali.
„Vy něco někomu nesete?“
„Jo, balíček panu Krátkému.“
„To jsem já!“
„Tak to je fajn. Ukažte mi prosím váš občanský průkaz a tady se mi podepište.“
„Co jste s tou zásilkou dělal? Vypadá, jako by ji přežvejkala kráva a pak ji vyplivla!“ vyhrkl ostře pan Krátký.
„Ale nevypadá, že by byla poškozená.“
„Vždyť v ní něco chrastí!“
„Ale není na ní nálepka, že je křehká.“
„Ale měla tam bejt!“
„Tak je teď bohužel střepinová,“ zkonstatoval pošťák.
„Prosím?!“
„Co s ní chcete udělat?“
„Nepřijímám ji! A budu si stěžovat! Dejte mi telefonní číslo na vašeho vedoucího!“
Vyhověl mu a nadávající muž se rychle vrátil do domu. Šel tedy nazpět k dodávce a u ní uviděl stát policistu.
„Dobrý den, co se děje? Neparkuju přeci na zákazu zastavení,“ řekl mu hned.
„To ne, ale na místě vyhrazeném pro invalidy,“ sdělil mu policista a on jen protáhl obličej s pocitem, že si na něho zasedla smůla.