Když se zazvoní na adresáty-4

Pošťáci musí být připraveni na ledacos, ale stejně jsou někdy překvapeni, tak jako jsem byl občas i já.

Při doručování se může zažít ledacos. Jeden pošťák šel doručit zásilku do domu, který však neměl u vchodových dveří zvonky. A protože byly otevřené dveře, tak vešel do chodby a podle rozpisu zjistil, v kterém patře onen adresát bydlí. Když do onoho patra vyběhl, tak zazvonil na zvonek, na němž bylo jméno toho, pro kterého byla určená zásilka. Po zazvonění se však k jeho překvapení ozvala zpoza dveří tato hláška.
„Tady nikdo není!"
„Tady je pošta! Mám pro vás balík," řekl, ale žádné odpovědi se mu nedostalo, a tak opět zazvonil. A zase se ozvalo.
„Tady nikdo není!"
„Haló! Já mám pro vás vobyčejný balík a na vtipy nemám náladu!" vyhrkl pošťák, ale dveře zůstaly zavřené.
„To si ze mne děláte srandu?!" vyhrkl tázavě a vztekle opět stiskl zvonek.
„Tady nikdo není!" zaznělo zase a on nechápavě hleděl na dveře.
„Vopakovaný vtip není vtipem! Já vám ten balík dám na poštu!" řekl ostře. Zároveň mu však v hlavě začalo hlodat podezření, načež opět zazvonil.
„Tady nikdo není!" uslyšel už po čtvrté a v ten moment mu došlo, že to na něho mluví hlas, co je nahraný v nějakém přístroji, který je napojen na zvonění. Ještě několikrát jen tak zazvonil a začal se opakované hlášce smát, přičemž ze dveří na patře vyšla sousedka.
„Dobrý den. Voni jsou sousedi vtipálci. Jestli je ten balík zadarmo, tak ho vezmu," řekla mu.
„Děkuji. To budu rád. A sousedům řekněte, ať si vymyslí časem jinou hlášku," pronesl s úsměvem.
  Já jsem také zažil ledacos. Vzpomínám si, jak jsem zazvonil na jednu adresátku, která mi řekla, v jakém patře bydlí. Do oho patra jsem hbitě vyběhl a zazvonil na její zvonek.
„A jste opravdu pošťák?" ozval se zpoza dveří ženský hlas.
„Samozřejmě, že jsem," zněla má odpověď.
„Tak si sundejte ty černý brýle, abych vám viděla do obličeje."
„Dobře. Tak si je sundám," řekl jsem překvapeně. Na chvíli zavládlo ticho, přičemž jsem cítil, jak mi ona upřeně skrz kukátko hledí do obličeje.
„Vypadáte sympaticky. Tak vám věřím," ozvalo se zpoza dveří, které otevřela.
„Já jsem vopravdový pošťák a tuhle uniformu jsem neukradl," řekl jsem jí.
„Já se omlouvám, ale v těch brýlích jste vypadal drsně."
„Ale drsňák nejsem," řekl jsem s úsměvem.
  Něco tomuhle podobnému se mi stalo i jindy, i když jsem na očích neměl černé brýle. Opět jsem zazvonil na adresátku a ta mi řekla, v kterém patře bydlí. Já do onoho patra vyjel výtahem a zazvonil jsem na ní.
„Já vám, ale nevěřím, že jste pošťák," sdělila mi přes zavřené dveře.
„Já ale falešnej pošťák nejsem. Já vám ukážu svůj služební průkaz," řekl jsem. A když jsem ho vytáhnul z peněženky, tak jsem ho přiložil ke kukátku.
„Já vám stejně nevěřím! Ten může bejt falešnej!" vyhrkla adresátka.
„Ten je stejně pravej jako ta uniforma, co mám na sobě. A před domem stojí poštovní vůz."
„Vy vypadáte divně!"
„Já vám tedy napíšu voznámení a to budete mít ve schránce," řekl jsem a vytáhl jsem z kapsy oznámení. A po vypsání jsem jej ukázal do kukátka.
„Tohle voznámení je taky pravý. Jdu vám ho dát do schránky. A dívejte se z okna, jak nasednu do tý dodávky, která je též vopravdu poštovní," řekl jsem.
„Já vám prostě nevěřím!"
„Snad na poště uvěříte, až si vyzvednete ten balíček. Nashledanou!" pronesl jsem. A když jsem seběhl do přízemí a vhodil jsem oznámení do schránky, tak se domem rozlehl její křik. Co přesně hulákala nevím, ale zaslechl jsem něco v tom smyslu, že si bude na mne stěžovat. Na poště jsem vedoucím vše řekl, ale ona žena si nestěžovala. Ale její stížnost mohla být zajímavá a třeba by zněla. „Stěžuji si na pošťáka, co nevypadal jako pošťák."