Když se stěhuje skříň

Takové stěhování skříně nemusí být zrovna jednoduchou záležitostí. A na tohle téma jsme napsal tuhle povídku. A opět mi byla inspirací tak trochu skutečnost.

Kamil se držel za hlavu a zamračeně se díval na rozhoupaný lustr, o který se před chvíli praštil. Přitom se také podíval na Kláru, která se mu smála.
„Víš, jaká to byla rána!? Co kdyby mi spadnul na hlavu!“ řekl naštvaně.
„To přežiješ a tvoje hlava taky,“ mínila Klára.
„Zatracená skříň! Proč jí musíme stěhovat zrovna dneska?“
„Protože jsme to babičce slíbili. A bude mít z ní radost.“
„Jen aby se do ní zase nedal červotoč jako do tý co tam měla.“
„Do týhle se určitě nedá. Tak tu skříň popadni. Není přeci tak těžká,“ řekla rozhodně Klára a oba jí uchopili. Po chvíli skříň donesli až do předsíně, načež se náhle otevřely skříňové dveře.
„Rychle tu skříň polož!“ vykřikla Klára a vzápětí se ozvala rána, která doprovázela prudké položení skříně. Současně s tím se ozval Kamilův výkřik, po němž zpod skříně vytáhl chodidlo, přičemž pantofle zůstala pod skříní.
„Sss…áááá…můj palec!“ vyjekl a sedl si na koberec. Poté se držel za palec, začal se na zádech kolíbat a zároveň vypouštěl z úst slova hodná dlaždiče.
„Ta skříň není rozhodně zkur…, a kdybys pořádně ty dveře zamknul, tak se to nestalo!“ řekla Klára.
„Víš, jak to bolí!? Jako čert!“ vyhrkl a pohledem probil skříň.
„I tohle přežiješ. Stačí dostat tu skříň na chodbu a pak do výtahu. Snad přitom neutrpíš nějakou zlomeninu.“
„Jestli jo, tak vezmu sekeru z komory a tu zatracenou skříň rozštípu!“ řekl rozčíleně Kamil a poté s Klárou znovu uchopil skříň. Zdárně jí donesli až na chodbu, na niž skříň postavili do kolmé polohy. A v této poloze jí počali sunout do kabiny výtahu.
„Au! Co blbneš! Vždyť mě tady přimáčkneš!!“ vykřikl Kamil, kterého zadní část skříně přitlačila ke stěně kabiny. Přitom se mu zpříčila hlava mezi stěnou výtahové kabiny a skříně.
„Proč sis tak blbě stoupnul? Proč nestojíš vedle tý skříně?“ vyhrkla Klára.
„Proč, proč, proč. Pro slepičí kvoč! Já se nestačil přesunout! Sakra!“
„To je teda hezký. Tak jí zase trochu vytáhneme,“ mínila Klára, ale ve stejný okamžik se ozval z přízemí domu ostrý ženský hlas.
„Kterej blbec zase ten výtah drží!?“ A zároveň bylo slyšet zuřivé bušení na dveře výtahu.
„Ježiši, zavři ty dveře! To je ta kráva Málková. Já sjedu dolu a ty rychle utíkej do přízemí!“ vyhrkl Kamil.
O chvíli později Kamil nahmatal rukou tlačítka, a to které považoval za tlačítko od přízemí, stiskl. Poté se kabina výtahu hned rozjela dolu. Současně slyšel stále hlasitě projevující se pani Málkovou, načež se kabina zastavila.
„Kamiléé! Sjel si až do sklepa!“ uslyšel vzápětí výkřik Kláry, který se prolínal s hlasem pani Málkové.
„Do prd…!“ procedil mezi zuby a opět prsty přejížděl tlačítka. A jedno z nich zmáčknul.
„Kamiléé! Kam to zase jedeš!?“ zaslechl rozčílený hlas Kláry, přičemž mu došlo, že jede do prvního patra. Paní Málková mezitím zintenzívnila svou mluvu i hlasitost. A když Kamil konečně v přízemí za pomocí Kláry vytáhl skříň, tak už celý dům věděl, že něco někdo stěhuje.
„Jestli ten výtah kvůli vám nepojede, tak si budu na vás stěžovat!“ pronesla naštvaně pani Málková.
„Nebojte. Ten výtah funguje!“ vyhrkl na ní Kamil.
„Jen aby!“ vyjekla a vstoupila do kabiny, která se poté rozjela nahoru. Netrvalo to dlouho a z výtahové šachty se ozval křik. Výtah totiž zůstal stát mezi patry. To už ale Klára s Kamilem snesla skříň ze schodů na chodník. U něho stálo jejich auto, které nemělo však na střeše zahrádku. A Kamila děsila představa rvaní skříně do úložního prostoru. Přitom náhle ztuhnul, protože nemohl v žádné kapse najít klíče od auta a velmi brzo uviděl přísně se tvářící Kláru.
 Klára se naštvaně dívala na Kamila, který už poněkolikáté dlaně zasouval do všech kapes, přičemž se začal tvářit provinile.
„Asi jsme zapomněli klíčky v bytě,“ pronesl po chvíli.
„Chtěl jsi snad říct, že jsi je ty zapomněl!“ vyhrkla Klára.
„Já myslel, že jsi je vzala.“
„To mám pořád na všechno myslet já!?“
„To tedy, aby…“
„Abys pro ně rychle došel!“ řekla ostře Klára.
Kamil zamžikal očima a hned se rozeběhl ke schodům, které vedly ke vchodu do domu. V domě mezitím nastalo pozdvižení díky paní Málkové, která se nacházela v zaseknutém výtahu. Svým křikem vyburcovala všechny přítomné nájemníky. Přitom neopomněla opakovaně zdůraznit, že za to může právě on, když výtahem stěhoval skříň. A tak si Kamil vyslechl své.
„Co jsi tam takovou dobu dělal?“ zeptala se ho naštvaně Klára, když se vrátil před dům.
„Hledal ty klíče. A ta kráva Málková uvázla ve výtahu a řve jako protržená a svádí všechno na mne. Všichni na mne blbě čuměli!“ řekl Kamil.
„Tak si jí měl nechat řvát a je čumět. A teď vodemkni to auto!“
Zanedlouho oba ze zadu do auta strkali skříň. Ta se však zpříčila a nešlo s ní pohnout. Kamil tušící poznámky o neschopnosti rychle šel do podřepu ve snaze skříň nadzvednout. Přitom se náhle ozvalo rupnutí, načež Kamil zůstal zkoprnělý ve dřepu.
„To je tedy hezky,“ pronesla Klára.
„Já ti říkal, že jsou mi ty kalhoty těsný!“ vyhrkl Kamil, když vstával a prst si poté vsunul do velké díry v rozkroku kalhot. „Tak si tam ještě šťourej. Vypadá to dost blbě!“
„Voni asi všichni zrovna koukaj na mne.“
„Ruply ti teda hezky. Nechceš si doběhnout pro jiný?“
„To teda jo!“ vyhrkl a už byl nakročen ke vchodu. Ale pak si vzpomněl na to, co se děje v domě, a tak jen naštvaně mávnul rukou.
 Zanedlouho zdárně skříň naložili a vyjeli. Kamil se za volantem tvářil zachmuřeně, Klára naštvaně.
„To je taky nápad někam jet, když je všude sníh. A ještě bude padat. Podívej na voblohu za náma, něco se žene!“ řekl Kamil.
„Za chvíli jsme u babičky. Hlásili jen časté přeháňky,“ pronesla Klára.
 Netrvalo to dlouho a přehnala se prudká sněhová přeháňka, při které vznikla na krátký čas bílá tma. A protože díky skříni nešly autu zavřít zadní dveře, tak uvnitř vozidla byla náhle velká vrstva sněhu.
„Do prkvančic! Já si připadám, jako sněhulák!“ vyhrkl Kamil.
„Kdybychom vyjeli dřív, tak nás to nepotkalo! A teď si najednou začal jet rychle.“
„Jedu rychle, aby nás zase nechytla další metelice!“
Vzápětí vjeli do zatáčky, v níž se automobil dostal do smyku, načež se ocitli na okraj silnice, kde zůstali stát.
„Ježišmarja! Skříň!“ vykřikla Klára, když spatřila, jak ona opouští zadní část auta. Oba co nejrychleji vystoupili, přičemž ve stejný okamžik skříň dopadla na začátek zasněženého svahu.
„Tak jí chyť!“ křičela Klára.
„Si k ní blíž!“ vyhrkl Kamil, načež ona na skříň skočila a vzápětí se na ní vrhl i on. O chvíli později za dvojitého křiku sjížděli svah a jejich jízda skončila nárazem do malého dřevěného plotu, který se zhroutil.
„Tak vás tady Klárko, a Kamilku vítám. Přišli jste akorát na oběd,“ řekla jim stará žena, která stála před domkem.
KONEC