Když se příjde na chatu

Někdy není snadné se dostat do chaty. I tahle povídka je inspirovaná skutečností.

Bylo dusno a vše nasvědčovalo tomu, že brzo přijde bouřka. Manželé Kratochvílovi obtěžkáni batohy a taškami šlapali do velkého kopce, za kterým se nacházela jejich chata.
„To je strašnej hic. Musíme dojít do chaty dřív, než přijde buřina. Podívej, jak se začíná černat vobzor,“ řekla Dana.
„To stihneme. Máme to už jen kousek,“ mínil Martin.
  Netrvalo to dlouho a po vystoupání do kopce se jim naskytl pohled na zahrádky a chaty. Ta jejich byla hned na samém začátku.
„Hlavně musím rychle z prvního sudu pod okapem vylejt vodu, aby nezačal přetejkat,“ mínil Martin.
„Ty máš ale starosti. Hlavně vodemkni zahradu! Musím rychle dát pár věcí do ledničky.“
Martin zalovil pravou rukou v kapse ledvinky a nahmatal hned svazek klíčů. Poté jeden z klíčů zasunul do zámku vrátek. Ten tam však do něho nepasoval. Rychle tedy do zámku vsunul druhý klíč, kterým však opět nešel zámek odemknout. Překvapením protáhl obličej a opětovně postupně zkoušel všechny klíče. Ale jeho snaha byla marná.
„Ježišmarjá! Tobě to zase trvá! To si nemůžeš voznačit ten klíč, kterej je vod vrátek?“ řekla mu zvýšeným hlasem Dana a postavila tašku do trávy.
„No, von je označenej, ale nepasuje tam. Krucinál! Já vzal doma klíče vod toho zámku, kterej jsme vyměnili,“ vysoukal ze sebe zkoprněle. Současně s tím v dálce zahřmělo a hned na to zahřměla i Dana, jak ostatně očekával.
„To jsi celej ty! Jak se teď dostaneme do chaty. I když přelezeme plot, tak ty máš starej klíč i vod chaty!“
„Musíme se nějak dostat dovnitř. Přeci nepojedeme zpátky domu. Ostatně v chatě jsou rezervní klíče. Stačí, když vlezu do chaty.“
„A jak tam asi vlezeš? To chceš rozbít vokno či co?“
„Klid. Myslím, že není úplně zavřený vokýnko na záchodě. Tím bych tam mohl vlízt.“
„Tys ho zase nezavřel!?“
„No vidíš, a teď se nám to hodí. Jak vidno, vše špatný je k něčemu dobrý.“
„Tak dělej! Blíží se bouřka!“ vyhrkla na něho, přičemž celý obzor potemněl a začal se zvedat vítr.
  Martin za chvíli vylezl na vrátka a poněkud znejistěl, když uviděl nad sebou v několika řadách ostnatý drát, který se táhl po celém plotě. Zachytil se rukama o vrchní část vrátek a pravou nohu se snažil dostat za ostnatý drát. To se mu nepodařilo a popíchal se o nejhořejší řadu ostnatého drátu.
„No, já ti říkala, že je zbytečný, abychom měli takový množství vostnatýho drátu. Na žádným plotě to nikdo nemá!“
„Když jsme to neměli, tak nás vykradli…jaúúú!“ vyjekl, když se pokoušel celým tělem přes ostnatý drát přelézt, ale přitom se skoro na něho napíchl. Současně se ozval zvuk, který byl charakteristický pro trhající se látku. Vzápětí se Martin na vrchu vrátek zakymácel, opět vyjekl a pak následoval pád zpět před vrátka na zem.
„Já bych do toho kopnul!“ rozkřikl se a zadíval se na potrhané oblečení.
„Za všechno můžeš jen ty! Kdybys vzal ty správný klíče, tak se ti to nestalo. Na ty škrábance neumřeš, ale my tu pěkně zmokneme!“ řekla mu ostře Dana.
„Uklidni se, já se tam nějak dostanu! A hlavně nekřič!“
„Zatím tu křičíš jen ty.“
„Hele, už to mám. Já se do zahrady dostanu přes tu větev stromu, co je u plotu,“ mínil a rozeběhl se k onomu stromu. Na něho pak co nejrychleji vylezl a záhy po čtyřech vlezl na větev, která se zdála dost silná. Mezitím zesílil vítr a větve stromu se začaly kymácet.
 Větev, po které Martin lezl, se stále víc ohýbala. Dolezl skoro až k ostnatému drátu na plotě a chystal se přes něho přelézt. Ve stejný okamžik však zavál prudce vítr a větev se pod jeho vahou ještě více ohnula. Přitom zaslechl praskání, a než se nadál, padal i s větví na zem. Současně s tím se zablesklo a hned poté zahřmělo.
„No, to se ti teda moc nepovedlo!“ ozvala se Dana, zatímco on se za nadávání vztyčil ve vysokých kopřivách, z nichž záhy bleskově vyběhl.
„Jaúú… zatracený kopřivy!“ naříkal.
„Já ti říkala už dávno, abys je vysekal. Začínáme mít kolem zahrady džungli!“
„To budu mít puchejřů!“ úpěl.
„Nestěžuj si. Nebudeš mít aspoň revma.“
„Kdyby se to stalo tobě, tak ječíš jako Viktorka.“
„Radši rychle přemejšlej, jak se dostaneme do chaty. Za chvíli bude lejt jako z konve!“
Martin vytušil, že jestli rychle nějak nevnikne do chaty, budou blesky létat i od Dany. Ostnatý drát na plotě ho od dalších pokusů odradil. Pak ale dostal nápad a rozeběhl se rychle k sousední zahradě. Za okamžik vylezl na plot, který neměl ostnatý drát.
„Co tě to zase napadlo?“ ptala se ho hned Dana.
„No co, plot mezi naší a jejich zahradou nemá vostnatej drát,“ odpověděl jí a zdárně přelezl do zahrady.
„Škoda, že tě to nenapadlo hned.“
„Tebe to taky nenapadlo!“ řekl a proběhl zahradou k plotu, za kterým byla jejich zahrada. I přes něj zdárně přelezl a seskočil. Vzápětí se však skoro napíchnul na rajčatové kůly. A jeden z nich zlomil.
„Kam jsi to zase spadnul!?“ vykřikla Dana.
„Nic moc se nestalo,“ snažil se jí uklidnit.
„Hlavně tam nehamtej!“
„Už jsem pryč!“
„Vopravdu ty jsi hrom do police!“ zahartusila, přičemž ve stejný okamžik dunivě zahřmělo a začalo pršet. Martin co nejrychleji doběhl k zadní části chaty, kde bylo pootevřené okénko do záchodové místnosti. Přímo pod ním byl postaven sud, který byl zakryt dřevěnou deskou. Vylezl na ní, postavil se a snažil se okénko otevřít. To se mu sice zdařilo, ale ve stejný okamžik deska nevydržela jeho váhu. Ve zlomku vteřiny se propadl do nitra sudu a to tak rychle, že nestačil ani vykřiknout. A vzápětí si uvědomil, že stojí víc jak po pás ve vodě.
„No, to snad ne! To se vopravdu může stát jen tobě! Ty jsi normální pechfógl!“ vyjekla Dana, která se marně pokoušela rozevřít deštník.
„Ten deštník, co jsi mi dal k narozeninám, zase nejde rozevřít!“ hartusila dále, zatímco on vylézal ze sudu, aby se poté riskantně postavil chodidly na okraj sudu. Hned na to vlezl do okénka, a když byl polovinou těla vevnitř, tak uvízl. Chvíli bezmocně v této poloze zůstal, přičemž sprostě nadával. Venku déšť sílil a současně zesílil i hlas jeho manželky. To ho přinutilo k prudkým pohybům, následkem čehož za okamžik viděl rychle se blížící záchodovou mísu.
  Pak chvíli seděl před záchodem na podlaze a držel se za hlavu. Když se vzpamatoval, tak vběhl na verandu, na níž našel klíče od chaty i od zahrady. A po odemknutí chaty vyběhl ven, kde hustě pršelo. Když doběhl k vrátkům, naskytl se mu pohled na zcela promočenou a naštvanou Danu.
„Tak jsem to nakonec zvládl!“ řekl jí.
„Právě mi volala sousedka. Vytopili jsme jí! A tys byl poslední, kdo byl v koupelně!“ rozkřikla se na něho.
KONEC