Na téma doručování zásilek se tá toho napsat hodně. Zde je další povídka, která je inspirována skutečností.
Mirek odcházel od poštovní dodávky s dvěma velkými balíky v rukách, když tu náhle uslyšel dopad klíčů na chodník.
„Zatraceně!“ vyhrkl a pohlédl k nohám, kde uviděl ony klíče ležet. Vedle něho stál kontejner, na jehož horní část obě zásilky položil. Poté se shýbl a zároveň uviděl, že má na pravé botě rozvázanou tkaničku. Dřepl si a začal si botu zavazovat. Přitom náhle uslyšel vedle sebe zvuk, který znamenal otevírání kontejneru. Okamžitě se na horní část popelnice podíval a vzápětí postřehl, jak oba balíky na něho padají. Pohotově nastavil obě ruce, ale dlaněmi zachytil jen jednu zásilku, zatímco druhá mu dopadla přímo na hlavu.
„Do prde…!“ vyhrkl a zároveň si sedl na zadnici. Přitom se držel za hlavu a upřeně se díval na pootevřenou horní část kontejneru, která se za chvíli dala do pohybu, což znamenalo, že popelnici někdo zavírá. K jeho překvapení však od kontejneru nikdo neodešel, a tak jej obešel. Nikdo však u něho nestál.
„Sakra, přeci se nevotevřel sám vod sebe,“ pomyslel si a opatrně levou rukou jeho horní část otevřel. Poté se lekl, když uviděl v jeho nitru postavu zabalenou v dece.
„Proboha! Co tady děláte?“ vyhrkl.
„Zavři! Ať sem netáhne!“ rozkřikl se v obličeji červený a zarostlý muž.
„Aby jste neskončil v popelářským voze!“
„Ten už přijel ráno. A voni mě popeláři znaj. Zavři, ať sem netáhne!“ vyhrkl naštvaně bezdomovec. Zkoprněle hledící Mirek zavřel horní část kontejneru a vrátil se k balíkům. S nimi pak šel po chodníku, po němž šla dvojice policistů.
„Dobrý den. Támhle do toho konťasu vlezl bezdomáč,“ řekl jim.
„Tak to bude určitě Bohouš!“ řekl jeden z policistů a oba záhy ke kontejneru došli. Jeden z mužů zákona opakovaně do něho kopl, zatímco druhý jej otevřel.
„Co je? Kterej blbec!?“ rozkřikl se muž v kontejneru.
„Já ti dám blbce Bohouši! Vokamžitě vylez nebo ti pomůžu!“ vyhrkl ostře policista.
„Já jsem tady vomylem…“
„Nekecej a mazej ven!“
Poté muž vylezl a začal vrávoravě kráčet po chodníku. Mirek ještě chvíli bezdomovce pozoroval a pak došel se zásilkami ke dveřím. U nich se zadíval na zvonky a za okamžik našel zvonek se jménem toho, pro něhož měl jeden ze dvou balíků. Stiskl jej a zároveň našel další zvonek, na kterém bylo jméno adresáta, jemuž byl určená druhá zásilka. A protože se z mluvítka neozval ten, na něhož zvonil, tak stiskl po chvíli nadvakrát druhý zvonek. Ale ani tentokráte se ničí hlas v mluvítku neozval.
„Sakra, to zase není nikdo doma. A to sou voba balíky zadarmo,“ řekl si a oba zvonky ještě jednou opakovaně zmáčknul.
„Halóó! Kdo je tam dole?“ ozvalo se pojednou od shora a Mirek udělal dva kroky do zadu. Přitom se zadíval do oken domu a hned spatřil hlavu muže.
„Dobrý den, tady pošta. Mám pro vás vobyčejnej balík!“ vyhrkl.
„Dobře. Já vám hodím klíče!“ řekl muž a zmizel v okně. Vzápětí se o dvě patra výše vyklonil z okna další muž.
„To jste zvonil na mne?“ zeptal se.
„Ano. Mám pro vás taky obyčejný balík!“
„Fajn. Já vám hodím klíče!“
„To nemusí…!
Muž však zmizel v okně a za okamžik Mirek viděl, jak ze dvou oken vylétly klíče.
Mirek vytřeštil oči a sledoval, jak od dvou oken letí klíče. Chvíli s roztaženýma rukama poskakoval ze strany na stranu, načež udělal dva kroky dozadu. Přitom však narazil na lavičku bez opěradla a přes ni pozadu přepadl na chodník. Současně kousek od něho spadl jeden klíč a to přímo na mřížku kanálu, kterou propadl. Druhý klíč dopadl na okraj střechy dodávky, po níž začal sjíždět a za sebou začal zanechávat rýhu. Přitom se také rozezvučel pronikavě alarm vozidla a jeden z těch mužů, co hodil klíče, se rozkřikl na toho druhého, jenž také hodil klíč.
„To se vám teda něco povedlo! Jestli tam budu mít škrábanec, tak mi to zaplatíte!“
„Já ten klíč na tu vaší dodávku nehodil schválně!“ vyhrkl muž o dvě patra výše. Oba muži okamžitě zmizeli v oknech a za chvíli z domu vyběhl naštvaný majitel dodávkového vozu.
„Já to věděl! Mám tady škrábanec!“ vykřikl, když druhý muž vyšel z domu.
„Snad se tolik nestalo,“ řekl on.
„Ale stalo se!“ vyjekl majitel vozidla.
Mirek na oba muže užasle hleděl a zároveň zjistil, že z lavičky spadla papírová cedulka s nápisem POZOR! ČERSTVĚ NATŘENO!
„Do hajz…!“ procedil mezi zuby a sundal si poštovní bundu, která byla ze zadu hnědě zamazaná, tak jako kalhoty.
„Kdybyste ten klíč chytil, tak se to nestalo!“ vyhrkl na něho ostře majitel dodávky.
„A můj klíč by nespadnul do kanálu!“ ozval se druhý muž.
„Já nejsem žádnej chytač klíčů! Kdo z vás by dokázal chytit dva klíče, když každej letí jiným směrem! Tady se mi prosím vás podepište. Ty balíky máte zadarmo!“ řekl rozčíleně Mirek s listem sjetiny v ruce.
„Ale já nevím, co v tom balíku je! Já se chci nejdřív do něho podívat. Pak se vám podepíšu!“ pronesl jeden z mužů.
„A já taky!“ vyhrkl druhý muž.
„Tak to bohužel nejde! Do nich se můžete podívat jenom na poště za přítomnosti vedoucího,“ řekl jim Mirek.
„No já na poštu nepůjdu!“
„Já taky ne!“
„To si myslíte, že všem adresátům nejdřív rozbaluju zásilky? Podívejte se na jména těch, co vám je posílaj. To jsou nějací lidé a ne žádná firma. Snad si dokážete vzpomenout, co by vám mohli posílat.“
Oba si poté přečetli jména odesílatelů a bylo jim hned jasné, co balíky obsahují. Oba se záhy podepsali a Mirek si oddechl, ale předčasně.
„Co když je ale ta věc v tom balíku poškozená?“ zeptal se jeden z mužů.
„No, co když je třeba naprasklá?“ vyhrkl tázavě druhý adresát.
„Nic v těch balíkách nechrastí, ani z nich nic neteče!“ pronesl Mirek, kterému už začaly téct nervy. Zároveň ke svému zděšení postřehl, že se poštovní vůz dává do pohybu, což znamenalo, že jej špatně zabrzdil.
„Já musím zastavit dodávku!“ vykřikl a sprintem se rozeběhl ulicí za rozjetým poštovním vozem. Přitom slyšel, jak na něho muži něco křičí, ale on se soustředil na jedoucí dodávku, do které se mu ho záhy podařilo nasednout. A poté naštvaný a zpocený pohlédl do zpětného zrcátka, ve kterém spatřil oba muže, jak zuřivě rozbalují zásilky.
KONEC
