Slunce v pravé poledne naplno pálilo z azurově modré oblohy, ale dva pošťáci v dodávce atmosféru letního dne nevnímali. Měli totiž spoustu starostí.
„Zatraceně! To tvoje navigování nás zavedlo, Bůh ví kam!“ vyhrkl Otakar.
„No, já tady jel jen jednou s Oldou. Tenhle rajon tady na vokraji Prahy je tak divně roztahanej,“ řekl Miloš.
„Sakra, vytáhni tu mapu!“
„Jo, moment,“ řekl a za chvíli vyndal z tašky velkou rozkládací mapu.
„To sis musel vzít zrovna takovouhle mapu?“
„Hlavně, že vůbec nějakou máme. Podívej, tady bychom někde měli bejt.“
„To je ale nějaká divná mapa.“
„Co se ti na ní nezdá?“
„Ty názvy ulic.“
„Jaký?“
„Podívej se třeba tady. Makarenkova, Vítěznýho února…“
„No jo. To je starší vydání.“
„Ty pitomče! Vždyť je to mapa z roku 1974!“
„A jo. Jééé… já vzal doma tu druhou.“
„Tak to je hezký. Tady schází určitě spousta ulic!“
„Já bych pokračoval po týhle silnici dál.“
„A kam asi dojedeme?“
„To nevím. Ale někam určitě.“
„Jedeme zpátky! Tady ty lesy kolem mi brání v orientaci.“
Otakar sešlápl pedál od plynu a poštovní dodávka se rozjela.
Po několika minutách dojeli na křižovatku, na které zastavili.
„Přijeli jsme zprava,“ řekl Miloš.
„Blbost, zleva! Hele, támhle ve škarpě leží nějakej ukazatel.“
„A co jako?“
„Jukneme na něj.“
Oba vystoupili, došli ke sloupu a zmateně se zadívali na ukazatele.
„No jo. Jenže, jak poznáme, kterým směrem ty ukazatele ukazovaly, když stály?“ zeptal se Otakar.
„Tak je postavíme,“ řekl Miloš a začal ukazatele zvedat. Otakar mu pomohl a poté oba začali vrávorat s ukazateli.
„Kam je chceš doníst?“ zeptal se Otakar.
„Tam, kde stály.“
„A ty víš, kde?“
„To nějak zjistíme.“
Ke křižovatce ve stejný okamžik přijížděl autobus plný zahraničních turistů. A ti překvapeně hleděli na dva muže v modrých uniformách, kteří stáli uprostřed křižovatky se sloupem ukazatelů, a autobus u nich zastavil.
„Prague tam?“ vysoukal ze sebe řidič a ukázal v ten směr, kam zrovna ukazoval jeden z ukazatelů.
„Yes. Tedy asi,“ odvětil Miloš.
„Thank you,“ řekl řidič a autobus odjel tím směrem.
„Jak to víš, že Praha je zrovna tam?“ zeptal se Otakar.
„Já si to myslím.“
„Takže víš kulový!“
„A ty víš?“
„Poslal jsi je určitě blbě. Jedem vodkud přijeli, než přijedou zpátky!“
Rychle nasedli do dávky a za chvíli jeli po silnici, po které přijel autobus.
„Vůbec nic dneska nedoručíme. Všechno hodíme na poštu a basta!“ řekl Otakar.
„Hele, před námi se kutálí kolo! Komu pak asi upadlo!?“ vykřikl náhle Miloš.
„Vole, to je naše!“ zařval Otakar.
„A jo, máš pravdu…!“
Oba vykřikli, načež dodávka sjela ze silnice, projela houštinami a pak se zarazila na okraji pole.
„Jééé! Támhle je nějakej hrad,“ vyhrkl Miloš.
„Ty blbče, to je Karlštejn.“
„Hele, támhle se kutálí naše kolo!“
„Tak abychom ho chytli, ne!“
A vzápětí po svažujícím se poli běžely dvě postavy v modrých uniformách.
