Když duje vichr

Silně vanoucí vítr páchá škody a i zabijí. Pár naštěstí nikoliv smutných zážitků jsem díky němu zažil. 

Když začne vát vichr, tak to není nikdy moc příjemné. To jsem jednou takhle jel na kole do kopce, když vítr ještě více zesílil. Já jsem si v tu chvíli začal připadat, jako kdybych šlapal proti neviditelné a nafukující se stěně. Mojí chybou bylo, že jsem se snažil nadechnout. V ten moment se mne zmocnil pocit, že se vnitřek těla nafukuje, což mi způsobilo pocit nafukujícího se balónku. Možná jsem opravdu vzlétl, protože za okamžik mi neunikla ta skutečnost, že ležím rozplácnutý několik metrů od cesty. Poněkud otřesený jsem poté dovrávoral ke kolu a snažil jsem se na něho opět nasednout. Sílící vítr byl však proti a já jsem se zase ocitl na zemi a kolo mým přičiněním dělalo stojku na zadním kole. I má další snaha vyzněla marně, a tak mne nenapadlo nic jiného, než se pokusit o jízdu s větrem v zádech. Dopadlo to tak, že v jednu chvíli jsem měl pocit, že sedím na řídítkách a pak i před nimi. Po chvíli mi neunikla ta skutečnost, že se má zadnice nenalézá na sedačce, ale na tvrdém štěrku. A bylo po jízdě. Na chatu jsem kolo dotlačil a nadával jsem na vítr ostošest.
 Náhlý vichr jsem zažil i na zahradě chaty. Otec se rozhodl spálit spoustu papírů, které naházel hala bala do ohniště. Marně mu matka říkala, že hlásili v radiu na večer bouřku s nárazovým větrem. A silný vítr opravdu dorazil. Papírová pyramidka v ohništi velmi rychle přestala existovat. A za výkřiku matky a nadávek otce papíry vzlétly prudce do vzduchu, načež se zanedlouho rozlétly po širokém chatařském okolí.
 Až při stavbě kůlny jsem se přesvědčil, jak je nebezpečné mít dlouho něco rozestavěného. Otec nedbal připomínek matky, že se kůlna staví už takovou dobu, což byla chyba. A tak jednoho parného dne se náhle nebe v dálce nad kopci temně zatáhlo. Buřina byla tudíž na obzoru a déšť na spadnutí. Netrvalo to dlouho a zvedl se vítr. Jako tradičně spousta papírků a jiných věcí povalujících se v hojném množství po zahradě vzlétla do vzduchu. To mělo za následek, že celá rodina v sílícím větru chytala ledacos a mnohé věci stejně zmizely za plotem. A pak zahřměl dunivě hrom, po němž se spustil liják. To už v chatě probíhala akce, která by se dala nazvat -Zavřete všechna okna! Venku dující vítr nenechával klidným otcem, který z verandy starostlivě pozoroval ze strany na stranu naklánějící se dřevěnou kostru kůlny. A tak po několika minutách zavelel k záchraně kůlny. V tom nejprudším slejváku a vichru čtveřice postav začala provádět akci-Kůlnu, podpírá celá rodina. Za jekotu a nadávek tahle akce proběhla úspěšně a kůlna byla v příštím roce slavnostně dostavěna.
 I taková fujavice ve městě je dost nepříjemná a hlavně nebezpečná. To jsem byl jednou takhle zaskočen prudkým větrem na zastávce a sledoval jsem, jak ledacos létá vzduchem. Brzo jsem však ke svému úžasu zjistil, že moje plně prádlem naložená taška"jede" po chodníku a vzdaluje se velkou rychlostí od zastávky. A tak pro mne nastalo její honění. Pár lidí na mne nevěřícně hledělo, protože asi ještě nikoho neviděli běžet za rozjetou taškou.
 Jindy opět dul vítr sídlištěm a nějakým řízením osudu se postaral o to, že nešly otevřít dveře od paneláku. Já je skoro musel vyrazit, abych poté na nich zavlál, načež se ony za příšerné rány zabouchly. A já jsem záhy zůstal zkoprněle sedět na podlaze. To však nebylo vše. K mému dalšímu překvapení ve výtahové šachtě dula meluzína, a i když výtahová kabina přijela do přízemí, tak její dveře nešly otevřít. To už jsem byl opravdu vážně naštvaný a za nadávek jsem zkoušel dveře otevřít, ale ty držely jako přikované. A tak několik sousedů mě vzápětí spatřilo v kolmé poloze, zapřeného nohami o dveře výtahu, jak sprostě nadávám. Veškerá má snaha však byla marná a jejich také, a tak do mnohopatrového činžáku kráčelo po schodech za nadávání spousty lidí.
 Velké sídliště na okrajích měst jsou za silného větru opravdovou pohromou pro jejich obyvatele. Jednoho rána fučela vichřice mezi paneláky a mne děsila představa, že budu muset jít do práce. Vnitřkem domu se ozývalo práskání venkovních dveří, jak jednotliví lidé odcházeli ven. To co jsem spatřil po vyjití ze vchodu, překonalo veškeré má očekávání. Vzduchem létalo velké množství věcí i předmětů. Také mi neunikl těsně nad zemí skoro letící malý psík, za nímž se skoro vznášela jeho majitelka. Popelnice na kolečkách se nacházely poházené po parkovišti a jejich obsah byl rozfoukaný po celém sídlišti, které připomínalo smetiště, co má letecký den. Ze schodů jsem byl skoro smeten a na chodníku jsem nechtěně díky větrů předvedl podivnou taneční kreaci. Ač zastávka autobusu byla vzdálena od domu něco přes sto metrů, tak já tuhle vzdálenost šel přes dvacet minut. A tu a tam mě vichr vrátil o mnoho metrů zpátky. Zároveň jsem zahlédl několik postav, jak se křečovitě drží lamp, stromů i jiných věcí. Všechna vozidla na ulici tancovala a lidé na chodnících sváděli boj s větrem. Některým se dokonce nepodařilo nastoupit do autobusu a pak se křečovitě drželi za konstrukci zastávky a jiní nefalšovaně vláli.
 V ten den se mi doručovali zásilky špatně. Ty lehčí měly tendenci letět k adresátům a papírové sjetiny mi v jedné ulici předvedly letecký den a já jsem je honil napříč ulicí. Domu jsem byl k večeru spíše přivátý a zároveň ofouknutý až do morku kostí.