Když dojde benzín

Svého času běžela v televizi reklama na jistou společnost čerpacích stanic. Tak často jsem viděl muže s kanystrem, jak jde od automobilu, kterému došel benzín, až mne napadlo na tohle téma napsat ztřeštěnou povídku.

 Štěpán si pohvizdoval do písničky, co zněla z radia a přitom jeho pozornosti neuniklo rozsvícené červené světélko na přístrojové desce.
„Neboj hladový voko, brzy dojedeme k benzínce,“ pronesl a zadíval se na silnici vedoucí do velkého kopce. Když už byl za jeho polovinou, tak náhle automobilu ztichl motor.
„Zatraceně! To snad ne!?“vyhrkl a rychle otočil klíčkem v zapalování. Ozvalo se však jen zachrchlání, aniž by motor naskočil.
„Krucinál, vždyť tam přeci musí bejt ještě nějakej benzin!“ zahartusil a znovu zkoušel auto nastartovat. Ale opět marně, přičemž užasle sledoval, jak vozidlo s ním pomalu jede pozpátku z kopce dolu.
„No tohle!“ vydralo se mu z úst a po odpoutání se od sedačky naštvaně vystoupil z automobilu. Ve stejný okamžik ho však do břicha praštily otevřené dveře, přičemž mu došlo, že vozidlo nezabrzdil. A tak rychle do něho nasedl, zabrzdil jej a pak naštvaně zase vystoupil.
„To bych do toho kopnul! To je vopravdu zákon schválnosti. Zrovna se mi tohle muselo stát na kopci!“ procedil vztekle mezi zuby a kopl nohou do kola.
„Jau!“ vyhrkl a zároveň si uvědomil, že má na nohách nové boty, které ho pořádně tlačí.
„Ještě štěstí, že ta benzínka není daleko. Tam i zpátky s tím kanystrem dojdu,“ řekl si a otevřel v zadní části auta úložní prostor. Vněm měl dva kanystry, které k jeho smůle obsahovaly jen vzduch a ne benzin. Sotva se předklonil, tak náhle pocítil, jak mu zadní část vozidla narazila do nohou. Ve zlomku vteřiny si uvědomil, že se automobil odbrzdil. Prudce se chtěl narovnat, ale zároveň se praštil hlavou o otevřenou část kufru. Oběma rukama se chytl za hlavu a ve stejný okamžik díky opětovnému předklonu zapadl polovinou těla do úložního prostoru.
„Ježišimarja!“ vykřikl, přičemž měl obličej naražený na jednom kanystru. Zároveň zuřivě klátil nohami, zatímco vozidlo už poměrně rychle jelo pozpátku kopcem dolu.
O chvíli později, se mu podařilo v kufru obrátit a v přikrčeném sedu s nohama vystrčenýma ven užasle sledoval, jak se rychle blíží začátek kopce. A zároveň si dlaní přejížděl na hlavě to místo, kde se praštil.
„Tohle to se snad ještě nikomu nestalo!“ pomyslel si, když vozidlo dojelo až pod kopec. Pod ním pak začalo zpomalovat, načež on rychle vyskočil z úložního prostoru. Poté chvíli seděl za volantem a marně zkoušel opakovaně automobil nastartovat. Toho opět přivedlo k zuřivosti a několikrát prudce pěstmi udeřil doprostřed volantu. To však neměl dělat, jelikož se aktivoval airbag.
 Nějakou chvíli, pak seděl otřesený a přimáčknutý nafouklým airbagem. Když se vzpamatoval, tak rudý vzteky za pestré škály nadávek vylezl z vozu ven.
„To je snad zlej sen! To se mi musí zdát! Ať se probudím!“ říkal si nahlas a chodil naštvaně kolem auta. Avšak sen to nebyl, a tak mu zanedlouho nezbylo nic jiného, než si to s kanystrem namířit po silnici do kopce. Absolutně nedokázal pochopit, jak se mu tohle vše mohlo přihodit. Doufal, že už ho smůla opustila. Ale to se velmi zmýlil.
 Slunce pálilo z modravé oblohy a byl krásný letní den. To on však nevnímal. Zpocený se zastavil, sundal si sako a přehodil si jej přes rameno. Setřel si pot z čela a chtěl vykročit, ale k jeho překvapení mu to šlo ztuha. Zadíval se proto pod nohy a zjistil, že stojí na rozteklém asfaltu.
„To snad nééé!!!“ vydralo se mu z úst, načež oběma rukama odtrhával boty. Podrážky pak při chůzi začaly lepit, a tak si je zul a pokračoval jen v ponožkách, ve kterých zdárně došel až k čerpací stanici. Když si naplnil kanystr a očistil podrážky, tak si to namířil zpátky. A vůbec neměl tušení, co ho ještě čeká.
  Štěpán si opět při chůzi pohvizdoval a doufal, že si už smůlu vybral na hodně dlouho dopředu. Přitom však náhle spatřil na neširoké silnici jet kombajn. Zastavil se a chvíli na něho překvapeně hleděl.
„Sakra, kde se tady ten kombajn vzal?“ pomyslel si a rychle šel k okraji silnice. Přitom se vyděšeně zadíval na přibližující se předek kombajnu a odhadl, že bude muset ještě více mimo silnici. Udělal tedy další dva kroky, načež se mu náhle smýkla levá noha. A než se nadál, tak sjížděl po zadnici do zarostlého příkopu plného kopřiv.
 Za nadávání se vyškrábal po chvíli zpátky a stoupl si doprostřed silnice. Poté chtěl spustit na vzdalující se kombajn příval nadávek, ale za sebou náhle uslyšel hluk motoru. Rychle se otočil a spatřil jedoucí motorku. Muž na ní sedící začal troubit a Štěpán se rozeběhl doprava, avšak stejným směrem jel též motocyklista. O chvíli později se kolem něho motorka těsně mihla, přičemž on na samém okraji silnice zavrávoral. A vzápětí za táhlého výkřiku spadl opět mezi kopřivy do příkopu.
 Popálený, odřený a naštvaný vylezl po čtyřech zpět na silnici, na níž chvíli zůstal sedět. Přitom chrlil z úst tolik sprostých slov, že by se jimi dala vydláždit velká část silnice. Když si do sytosti zanadával, tak se postavil a vykročil. V úmorném horku se mu šlo dost těžce, a když spatřil na silnici hejno hus, tak si v prvním okamžiku myslel, že má vidiny. Ale byla to realita.
„Nazdar husy! Kam kráčíte? To nevíte, že se má chodit po druhý straně v protisměru?“ řekl jim s úsměvem. Ten mu však vzápětí zmrzl, když husy roztáhly křídla a za syčení se rozeběhly na něho.
„Co je? Hej, nechte toho!“ vykřikl a ohnal se kabátem. To však neměl dělat, poněvadž to husy ještě více rozdráždilo. Vzápětí utíkal jimi pronásledován a za okamžik rychle vylezl na strom vedle silnice. Sotva se usadil na velké větvi při kmeni, tak mu zazvonil mobil a na display spatřil jméno své přítelkyně.
„Ahojky Soni. Jak se vede?“ zeptal se.
„Kde si? Máš zase zpoždění!“ ozval se ostrý hlas z mobilu.
„No, mně došel benzin a teď zrovna sedím na stromě, protože jsou tady husy,“ řekl jí.
„Co? Kde sedíš!? Na stromě? To si děláš srandu, ne!?“
„Vopravdu jsem na stromě a..“
„Hele, až přestaneš šaškovat na tom stromě a pojedeš, tak se vozvi!“ řekla mu stále ostrým tónem a ukončila hovor.
Štěpán, se zamračil a vztekle pohlédl na husy, které pomalu kolíbavou chůzí odcházely pryč. Po chvíli ze stromu slezl, ale přitom si roztrhl kalhoty, což už ho přivedlo k naprostému zoufalství. Rezignovaně si přehodil kabát přes rameno a s kanystrem v ruce vykročil po silnici.
  Uběhlo několik dlouhých minut a ke své radosti to už neměl k autu daleko. Současně s tím uviděl vedle silnice běžet několik býků. Užasle na ně hleděl a přitom se štípl do tváře. Opět se mu to však nezdálo.
„Co je to tady za bláznivou voblast. Nejdřív husy a teď bejci. To bude asi tím vedrem, působí i na zvířata,“ řekl si a sledoval, jak jeden viditelně splašený býk vběhl na silnici. I na Štěpána horko zapůsobilo, protože vzal kabát do obou rukou a pomalu se přibližoval k býku. Ten zafuněl a zanedlouho Štěpán za táhlého výkřiku prchal na nejbližší strom. A za chvíli mu opět zavolala Soňa.
„Ahoj miláčku. Já jsem zase na stromě. Ale tentokrát jsou tady nějací splašení bejci,“ sdělil jí.
„To si ze mne děláš prd….? Anebo si se někde vopil a teď nevíš, kde si?“
„Já vím, kde jsem. Prostě sedím na stromě a..“
„Tak až přestaneš lízt po stromech a pojedeš, tak mi zavolej!“ vyhrkla naštvaně a opět ukončila hovor. Býk i s ostatníma se vzdálil a Štěpán naprosto vyčerpaný začal slézat ze stromu. Přitom však ulomil větev, na které bylo hnízdo sršňů, a on okamžitě po dopadu na zem zaslechl hrozivé bzučení. Ačkoliv neměl sil nazbyt, sprintoval zoufale přes nevelké pole k rybníku, u něhož bylo i několik vesnických stavení.
„Vždyť je to brčálník. V tom se nedá koupat!“ křikl na něho jeden z opodále stojících lidí, když skočil nohama napřed do nazelenalé vody. Přitom zároveň držel v jedné ruce nad vodou mobilní telefon a v druhé svíral kanystr. Ten však vzápětí šel ke dnu. O chvíli později za výkřiků do rybníku naskákali i přihlížející lidé a zanedlouho se ozývalo mnohonásobné šplouchání i nadávání. A do toho všeho Štěpánovi zazvonil mobil.
„Soničko, nebudeš mi to věřit, ale jsem v rybníku. A to kvůli sršňům!“
„To ti teda nevěřím!!“ zařvala na něho z telefonu a tentokráte to byl on, kdo ukončil hovor.
KONEC