Jedno ráno na poště-2

Na poště bývalo mnohdy veselo a občas se to zvrtlo k něčemu, co připomínalo komedii. A mne s odstupem času napadlo psát poštovní komedie.

Vedoucí pošty Robert Stehlík se probudil v křesle a mžouravě se začal dívat po místnosti. V hlavě mu nepříjemně hučelo, přičemž si začal uvědomovat, že je ve své kanceláři. Opatrně se postavil a chtěl dojít k vypínači, ale nohou šlápl na povalenou láhev. Ztratil rovnováhu a dopadl nikoliv na podlahu, ale na něčí nohy.
„Au!“ ozval se hlas dispečera Josefa Novýho. Ten ležel na podlaze, zvětší části pod stolem a vzápětí se následkem vstávání praštil hlavou o jeho spodní část.
„Hele Josef, je už ráno!“ vyhrkl vedoucí.
„Cože?“
„Tu voslavu mých narozenin jsme nějak včera přehnali!“
„Stará mě zabije! Abych se bál přijít večer domu!“
„To znám. Proto radši domu skoro nechodím.“
„Von je dneska už pátek?“
„Jo.“
„Sakra! Já mám zaraženej prst ve flašce!“
„Tak si ho vyndej.“
Dispečer se snažil ukazováček vytáhnout, jenže se mu to nedařilo.
„Já ho nemůžu dostat ven. Pomoz mi!“
Stehlík začal za láhev tahat, což Nový ocenil výkřikem.
„Co řveš!? Ještě nás někdo uslyší!“ řekl mu a znovu za láhev zatáhl. Oba se přitom postavili na kolena, aby vzápětí dispečer dopadl na vedoucího. Ve stejný okamžik zarachotil v zámku klíč a ve dveřích se objevila postava uklízečky, která hned zmáčkla vypínač. A vzápětí vytřeštila překvapením oči.
„Já…ja…tu…vytřu později!“ zakoktala a zavřela okamžitě dveře.
Oba se na sebe zadívali a bylo jim jasné, že celá pošta si bude mít o čem povídat.
„To je všechno kvůli tvýmu prstu, že ho strkáš tam, kam nemáš!“ rozkřikl se vedoucí a opět se mu snažil prst vytáhnout. Nešlo to, a tak ho nenapadlo nic jiného, než rozbít láhev o topení. Vzápětí se ozvaly dva výkřiky a oba se vrhli k lékárničce.
   Jan Maršík prolezl spolu se svým psem dírou v plotě a došel s ním až na halu.
„Hrome! Ty budeš mít čtyřnohýho doručovatele?“ zeptal se ho rozesmátě Jiří Kovář, ale úsměv ho přešel, když pes zaštěkal.
„U nás v bytě jsou dělníci. Nemá ho kdo hlídat. Pro jednou se nic nestane. Neboj se, von je v pohodě. Jen nemá rád, když z někoho táhne alkohol.“
„Tak to ho drž před vedoucím a dispečerem. Seděj zplihle každej ve svý kanceláři. Robert má vovázanou hlavu a Josef zase prst,“ řekl mu Kovář a pak se zadíval na zásilky.
„Hele, podívej! Tady v tý klícce je nějakej ptáček!“ zvolal po chvíli Kovář, načež začal klícku zkoumat a nenapadlo ho nic lepšího, než pootevřít dvířka.
„To je chudák, jak někdo může posílat andulku…jaúúú!“ zařval poté, co byl klovnut a než stačil cokoliv udělat, andulka vylétla ven.
„Zavřete všechny dveře na hale!“ vykřikl a vzápětí nastala velká honba za poletující andulkou. Hluk tím způsobený přilákal pozornost vedoucího a ten zvědavě vešel na halu. Užasl a než se nadál, zaslechl hrozivý štěkot, přičemž spatřil běžícího psa.
  Tou dobou zvuk klaksonu vzbudil spícího strážného na vrátnici a ten uviděl několik mužů v obleku, kteří začali mávat služebními průkazy pošty.
„A vopovažte se nás telefonem ohlásit!“ důrazně mu sdělil jeden z nich. Strážný jen zmateně zasalutoval, zvedl závoru a po chvíli zase klimbal.
 Čtveřice mužů zanedlouho vstoupila na rampu a po otevření jedněch dveří zkoprněla. Po hale mezi rozházenými zásilkami běhalo za křiku velké množství pošťáků, z nichž někteří měli v rukách poštovní pytle. Zároveň se halou nesl štěkot psa a brzo kolem nich proběhnul křičící vedoucí, který měl díru v kalhotách a za ním vrávoravě utíkal dispečer, v jehož těsném závěsu běžel pes.
„Tak to je ta pošta, kde jste provedli minule hloubkovou kontrolu a nařídili vedoucím, aby vše dali do pořádku?“ zeptal se muž, který brunátněl v obličeji.
„Ano, pane řediteli,“ dostalo se mu odpovědi.
„Tak tahle pošta překonává všechno!“ vykřikl a přitom pocítil, jak na něho od shora dopadlo několik hovínek od prolétnuvší andulky.