Jak jsem přišel na poště o iluze

Stalo se vám to v nějakém zaměstnání? Mně na poště v polovině 90. let 20. století.

Už od prvních dnů mi bylo jasné, že jsem nastoupil do zaměstnání, v němž vládne docela slušný chaos. To, co nás učili v učilišti o poštovním provozu, jsem skoro všechno mohl směle zapomenout, jelikož zde na poště to prostě nemohlo fungovat. Hned mi došlo, že hodně předpisů je pro srandu králíkům-možná i těm poštovním. Jejich tvůrci asi žili hodně odtrženě od poštovní reality, a zřejmě by dostali šok, kdyby zjistili pravý stav věcí.
 A teď si představte, co na takového nového zaměstnance čekalo, když přišel na jistou poštu, tak jako já.
 Už zdálky byl slyšet podivný rozmanitý hluk, který zněl z haly. Po chodbě k ní vedoucí občas někdo proběhl, přičemž třeba i sprostě nadával. V kanceláři, kde se příchozí zapisovali do sešitu, seděli většinou naštvaní vedoucí. Vidět hned po ránu jejich kyselé obličeje nebylo moc příjemné a nikomu to na dobré náladě rozhodně nepřidalo. Následné vstoupení na halu bylo pro neznalé poměrů dost velkým šokem. Ten jsem také v prvních dnech pravidelně zažíval, než se mi podařilo na vše zvyknout.
  Na pásech i kolem nich bylo velké množství rozházených zásilek a na první pohled to vypadalo, jako kdyby halou prolétlo tornádo. Tuhle představu ještě umocňovaly všelijak seskupené vozíky, valníky a na zemi se nacházejí různé věci. A mezi tím vším se pohybovaly rozčílené postavy zaměstnanců a tu a tam se mihla letící zásilka. Zvuková kulisa byla neskutečně pestrá, a kdyby někdo pořídil zvukový záznam, tak by mnozí nevěřili, že byl natočen na poště. Do křiku a nadávek se ozývaly i těžko popsatelné zvuky. Dalo se zaslechnout skřehotání, zpívání, houkání, kvílení a také štěkání. To však patřilo psům, které si občas někteří z nějakých důvodů přivedli do práce. Vzpomínám si, jak jistý pošťák si přivedl psa a ten k pobavení všech prohnal za štěkotu vedoucího po hale.
Další šoky jsem zažíval díky tehdejšímu vozovému parku. Některé poštovní dodávky jezdily snad jen o své vlastní vůli. Byl jsem překvapený, když v jednom poštovním voze se ve spodní části dveřního okénka nacházel zapíchnutý šroubovák. Po jeho vyndání prudce sklo sjelo a já jsem si okamžitě uvědomil, proč tam byl. Je vám tedy jasné, že okénko nešlo kličkou stahovat ani vytahovat. V jiné dodávce se v podlaze u spolujezdce nacházel poštovní pytel. Přišlo mi to divné, a tak jsem ho odstranil. K mému úžasu zakrýval díru, kterou jsem skoro mohl prostrčit hlavu a dívat se na zem.
 Častokrát se pošťákům vozy nepodařilo nastartovat, i když je prosili, nadávali jim a pak do nich vztekle kopali. Pamatuji si, jak jeden kolega jel s dodávkou z opravny a ta přestala jet sotva dojel na poštu. Následně z ní naštvaně vystoupil a začal nadávat na ty, co jí opravovali. Přitom do poštovního vozu kopal a pak vztekle doběhl k dispečerovi, kde mrštil desky na stůl. A jelikož se blížil konec pracovní doby, tak utekl z pošty k úžasu zkoprnělých vedoucích i dispečera.
 O iluze jsem na poště přišel velmi rychle, k čemuž přispěl i svérázný přístup některých mých kolegů k práci. A o tom zase někdy jindy.