Okénko do budoucnosti

Politováníhodné osudy tří evropských zemí - Ukrajiny, Řecka a Maďarska by pro ostatní státy mohly být jistým vodítkem, čeho se vyvarovat a co všechno se může stát a jak daleko to vše může zajít, když celá společnost rezignuje na zodpovědnost (občané na svou voličskou a kontrolní a politici na politickou, státotvornou zodpovědnost). Někteří lidé by nás stále uklidňovali, že nám se to nestane, avšak přes veškerou snahu to úplně vyloučit nedokáží ani ti největší optimisté. Jaký osud nás tedy čeká?

Budeme si tu taky tak jednou dávat do držky? Bitka v ukrajinském parlamentu. autor: Efrem Lukatsky

Ukrajina

V případě Ukrajiny asi nejvíce za poslední dobu zaujala rvačka v tamním parlamentu. Parlament je odrazem společnosti, která je extrémně zpolarizovaná. Ani jedna ze stran není schopna u svých oponentů najít jedinou věc, na které by se mohli v klidu shodnout a vše nakonec končí na ostří nože. Politické elity reprezentující tyto dvě strany jsou však volbou mezi bahnem a blátem. Politika je ovládána oligarchy a podnikatelskými subjekty - věc nám poměrně dobře známá. Ukrajina je však přeci jen o krok před námi. Lidé jsou ze špinavosti politiky otrávení a k dalšímu vývoji apatičtí. I takové náznaky můžeme u nás nalézt a lehce můžeme nahlédnout do budoucnosti, co se stane, když se takovým poměrům nechá volný průběh. Takové poměry by se měly co nejdříve zastavit, dokud je ještě čas (samozřejmě demokratickou cestou). Dokud nějaká hlava pomazaná nezačne útočit na nezávislost médií a pomalu v tichosti likvidovat nezávislé organizace, které mají potřebu "do všeho kecat" a znepříjemňovat tím tak vládnoucí garnituře práci.

Řecko

Nejvíce je dnes pravděpodobně znám osud Řecka, jehož finanční situace ohrožuje globální ekonomiku. Mnohé příklady řeckého plýtvání už proběhly médii, takže jsou dobře známé a byť jsou některé vytržené z kontextu za účelem šokovat, jsou jasným příkladem nezodpovědné politiky a (s)prostého nakupování hlasů voličů, kterého se dopouštěla jak levice tak i pravice pro své znovuzvolení. S odkazem na údajnou solidaritu nabízely všem možným sociálním skupinám různé výhody, aby ta či ona skupina náhodou nestrádala. Tím si své voliče však postupem času vychovali tak, že to ti již nevnímali jako něco speciálního navíc, ale jako svou oprávněnou a zaručenou jistotu. Dalo by se říct, že je to taková solidarita naruby. Takto "rozmazlení" občané pak vyjdou do ulic protestovat proti škrtům a bránit své výhody, myslíc při tom sobecky jen na sebe samé. Každý nakonec brání to své a kašle na osudy a problémy druhých (i těch za hranicemi).

Polistopadová politika se v Čechách neprojevovala nikdy nějakou velkou vizí, měli jsme tu však vysněné členství v NATO a Evropské unii - cíle, které jsme následovali. Po jejich splnění však politická reprezentace začala tápat a sama ani dnes neví, jakým směrem by se naše země měla ubírat. Naprostou absenci jakékoliv vize nahradila jednorázová hesla, okamžitá líbivá řešení a podpory proti strádání. Každého asi hned v souvislosti s Řeckem napadne ČSSD se svými třináctými důchody, různými přilepšeními, které nakonec mohou vyústit i v to, co se dnes děje v Řecku. Zavrženíhodné je však i plošné označování nezaměstnaných flákači, se kterými je potřeba zatočit, či zřízení jakýchsi pofidérních hlídek, kontrolujících dobré mravy ve společnosti. Pravdou ale je, že tupá hesla sice možná posunou etiku v politice (a potažmo i ve společnosti) opět o nějaké to patro níž, do krize veřejných financí nás to ale asi nedostane.

Maďarsko

V případě Maďarska se experti shodují, že to zásadní, co nasměrovalo tuto zemi k velkým problémům, bylo, že socialisté v minulosti své přehnané sliby začali po volbách opravdu plnit. V Maďarsku jsou již všichni smířeni s krachem a jsou připraveni na hubená léta, což se však přeměňuje v obrovskou frustraci z nastalé situace. Tato frustrace se promítla do nedávných maďarských voleb, kde se vedle vítězné nacionalistické strany Fidezs do parlamentu dostala s velmi slušným skórem necelých 17% i neofašistická strana Jobbik, která je snad ještě horší variantou u nás nedávno zrušené Dělnické strany. Všechny politické strany nedokázaly ani při sebevětší snaze představit obraz zářných zítřků a tak se shodně všechny uchýlily - různým způsobem a s rozdílným důrazem - k propagaci nacionalismu. Vzpomínky na dny slávy velkého maďarského národa nevěstí nic dobrého a jak tamní menšiny, tak okolní státy nervózně čekají, na koho bude zacílen hněv maďarského nacionalismu jako prvního. Předseda strany Fidesz Viktor Orbán má v rukou obrovskou moc a vzhledem k tomu, že za zády mu číhá Jobbik, který bude chtít využít jakékoliv chyby a zaváhání vládnoucího Fidesze, nedá se předpokládat, že bude Orbán osvíceným vládcem. Osobně bych si naopak tipnul, že tato země bude pomalu směřovat k modelu dnešního Běloruska.
I Maďarsko pro nás může být odstrašujícím příkladem. V krizi lidé dávají svůj hlas extrémistům, kteří slibují okamžité řešení jejich problémů. Takových rychlých a jednorázových řešení ale z minulosti známe dost a vždy to končilo jen nenávistí a násilím. Jeden den řeší "váš" problém, druhý den jste problém vy sami. Dejte jim moc a oni ji v konečném důsledku použijí proti vám. Extrémismus je destrukce svobody, ačkoliv se ze začátku tváří jako její záruka. I za tohle všechno může v konečném důsledku rezignace na zodpovědnou politiku. V opačném případě nemá extremismus šanci.
Vraťme se však do České republiky. Dělnická strana místo toho, aby byla v parlamentu, je zrušena, veřejné finance jsou ještě poměrně zvladatelné, média se stále ještě mohou vyjadřovat svobodně, neziskovky můžou do všeho vrtat a semtam se objeví i politik, který nechápe svůj mandát jako službu sám sobě a svým kamarádům podnikatelům, ale jako službu veřejnosti. Přesto náznaky, že bysme o to vše mohli přijít, tu jsou a je i naší zodpovědností se je snažit ze společnosti odstranit. Jedním z nástrojů jsou svobodné volby, kde můžeme vyjádřit svůj názor o směřování naší země skrz volbu strany, která naše požadavky nejvíce pokrývá. Tak hurá na to.