Tento článek píšu tak trochu s inkognito věnováním persóně, s kterou jsem měl tu "čest" pracovat. Tato osoba je vzorným příkladem všeználka, který za každé situace hýří nezdolným sebevědomím, a to navzdory nedostatečným znalostem z daného oboru. Každý asi natrefil na podobný charakter (nejen) v pracovním životě. Člověk by čekal, že s takovým přístupem to podobní lidé daleko nedotáhnou, že bez dostatečných znalostí brzo narazí. Bohužel často je tomu naprosto opačně - díky drzosti a velkému sebevědomí tito lidé obsazují nejvyšší posty. Co stojí za tímto paradoxem?
Když ve starém Řecku soudili Sokrata za mravní ohrožování mládeže, ten při své obhajobě vyřkl větu:"Vím, že nic nevím." To porotu natolik zmátlo, že jej chudáka odsoudili k trestu smrti požitím bolehlavu. On to vlastně Sokrates neřekl takhle a porota ho sice odsoudila, nicméně na základě jiných okolností a nakonec možná ani žádný Sokrates nebyl a vše si vymyslel Platón, který skrze domnělých dialogů se Sokratem ventiloval nebezpečné revoluční smýšlení, které se nakonec stalo nosníkem naší dnešní západní civilizace. Nááádeech...
Ať tak či onak, větu "vím, že nic nevím" dnes již zná kde kdo. Co ale přesně znamená? Jde zhruba o toto: člověku se nabízí celý vesmír vědění, avšak i přes celoživotní studium je možné dosáhnout jen na prťavý zlomek tohoto vědění (vždyť kolik je odborníků jen na nicotné lidské tělo). Na každém kroku poznávání se objevují nové a nové netušené skutečnosti. Čím více se člověk učí, tím více si uvědomuje nekonečný rozměr vědění, tím více si uvědomuje, kolik toho ještě neví a ani nemůže nikdy vědět. Nakonec to člověka dovede až k pocitu nicotnosti a naprosté tuposti, kdy nezbývá než dodat: "vím, že nic nevím".
Z výše uvedeného se dá potom odvodit opačný fakt - kdo se vzdělává málo, či vůbec, ten nikdy nebude vědět, že nic neví. Nikdy se totiž nedozví, že existují jiné pohledy na věc. Nikdy nezjistí, že existují zástupy vyvracejících skutečností. Nikdy se nepřesvědčí o nadměrné objemnosti vědění a bude se tak blaženě ve své nevědomosti domnívat, že ví všechno. Proč? Protože vedle toho všeho, co neví, neví také to, že nic neví.
V praxi to pak dopadá často tak, že člověk, který 'ví, že nic neví', je skromný ohledně svých vědomostí, uvědomujíc si jejich nicotnost (v celkovém měřítku). Neví, jaké jsou vědomosti jiných, ale předpokládá, že jsou stejné, či větší. Naopak člověk, který 'neví, že nic neví', sebevědomě rozdává rozumy od technických detailů v práci, přes problémy ve společnosti a krize v globální ekonomice až po rodinné trable. Na tento paradox poukazuje i následující video anebo zkráceně třeba i moudré pořekadlo:"Malé vědění dává lidem pýchu, velké skromnost".
Když pak dojde ke konfrontaci těchto dvou rozdílných charakterů, bude to paradoxně ten méně kompetentní, jehož slovo bude nakonec platit. Pro ty, kterým toto tvrzení připadá jako hloupost - jen si vzpomeňte na nějakou nedávnou debatu odborníka s politikem. Od odborníka člověk často slyší "musí se zanalyzovat... potřebujeme více měření pro potvrzení této skutečnosti..." nebo někdy dokonce "netuším.... nejsem si tím úplně jist... " pokud se jedná o neprobádanou zónu. Kdežto politik, v té samé debatě, hýří sebevědomím, vše je mu jasné a na vše má řešení.
Nedá se říci, že by šlo o obecné pravidlo - kdo a jak se bude chovat v takové či onaké situaci. Každopádně je tomu tak, že kompetentní lidé tíhnou k podceňování svých schopností a naopak ti méně kompetentní k nadhodnocování těch svých. Kompetentní lidé přenechávají kormidlo jiným, ježto zdravě pochybují o svých schopnostech. Předpokládají, společně s námi ostatními, že ti, kteří se tak derou vpřed, dobře vědí, co činí a kam mají namířeno. Ti zatím nemají nejmenší potuchy, co dělají, a ani netuší, že by je to mělo trápit.
Teď jsem tady vykreslil nelichotivý obrázek společnosti, která ze své podstaty neví, kam má namířeno. Tak abych odlehčil trošku tu skepsi, nabízím jednoduché pravidlo, kterým se od teď budu řídit sám: když narazím na člověka, který - jak se říká - je chytrý jak rádio, budu automaticky předpokládat, že jde o naprostého zabedněnce.
